Jdi na obsah Jdi na menu

                         Jaroslav "Dědek" Rosa - předseda H.K.Stáří Praha

   Lézt jsem začal na vysoké škole v Brně ve svých 19 letech, v roce 1975, když jsem nenašel klub, ve kterém bych mohl pokračovat ve svém předchozím sportu a to v zápase a to jak v klasickém stylu, tak i ve volném stylu. Ve druhém semestru mne zlákali spolužáci jestli nechci zkusit se věnovat horolezectví, když pocházím z hor. Fyzičku jsem měl dobrou, protože jsem chodil do tělocvičny posilovat a po večerech jsem běhal tratě od 5 do 10 km. Moje první kroky na skále byly na „Stránské skále“. Tehdy nebyly žádné omezení ochranářů a tato skála byla taková přírodní tréninková stěna, prostě perfektní lezecká tělocvična. Výška skal se pohybuje mezi pěti až dvanácti metry. Dá se k ní dojet tramvají nebo-li „šalinou“. Tato lokalita je vápencový útes nad brněnským Zetorem. A potom to začalo: Drátník (rula), Čtyři palice (ortorula), Devět skal (rula) ve Žďárských vrchách, v povodí Jihlavy skála Wilsonka (rula, dnes do poloviny zatopena vodní nádrži Dalešice), jejíž údolka byla nejdelší na jižní Moravě, skalky v oblasti Křižanovské vrchoviny Malá a Velká Baba (rula), Moravský kras – oblast Josefovského údolí (Býčí skála, Modrý rys, Krkavčí skála); skalky u obce Sloup (Sloupsko-Šošůvské jeskyně), dále na jih Pavlovské vrchy – Martinka a Obří kámen, věže kolem Trůnu, Abeceda, Maturita apod. Vše vápenec. Na severní Moravě to byl především Malý Rabštejn a  Helfštýn. A protože z Brna nebylo daleko na Slovensko a v době, kdy jsem byl na studiích (1974-1979) a ochranáři ještě nebyli tak „zlí“, jsme hojně navštěvovali Malé Karpaty – oblast Šološnice (nedaleko od Malacek). Na Slovensku jsem ještě navštívil oblast Velké Fatry, kde jsem s kamarády z Prostějova slezl dvě věže.

     Samostatná kapitola jsou Vysoké Tatry. Zde jsem byl jak doma. Když jsem to počítal tak od 1975 do 1985-7 se můj pobyt v těchto horách v průměru pohyboval něco přes jeden měsíc v roce, tj. 30 až 40 dní (v součtu). Jezdil jsem tam jak v letních, tak v zimních měsících. Nesčetně nalezených cest a především nachozených kilometrů. Tyto velehory jsem si zamiloval o mnoho více než Alpy.

      Po ukončených studiích jsem dostal umístěnku do Prahy. Zde jsem se poprvé setkal s lezením na písku. Moje první lezení na písku byla cesta na věž Maják. Bylo to za VI. pravděpodobně „Pilířová cesta“ nebo „Západní hrana“. Vyhnali mě tam kamarádi z Brna, kteří skončili stavařinu a úspěšné zakončení studií jeli oslavit do Sedmihorek. V té době jsem byl krátce v Praze a v domnění, že jsem se již seznámil s pískařskou technikou, mne pozvali na sraz. Jaké bylo mé překvapení v cestě, která pro profesionálního pískaře by byla brnkačkou. Kamarádi stáli s průvodcem pod věží a jenom křičeli: „Tyto zvládneš, z hlediska pískařské obtížnosti to nic není“. A já jsem se „potil“ a vylezl jsem ji. Potom jsme vytáhli na plošinu věže další, kteří nebyli lezci, ale jako druzí to zkusili. O to větší zábava byla při slaňování. Slaňování z této věže je na dvakrát nebo najednou při použití dvou lan. My jsme slaňovali najednou celou délku. Při slaňování je tam jeden vtip, že v druhé délce, lana jdou do spáry, takže lezec musí slaňování nohama korigovat tak, aby byl vně. Protože na věži byli lezci, kteří poprvé slaňovali (tehdy ještě nebyli žádné slaňovací osmy, ale slaňovalo se pomocí tzv.  Dülferova sedu), byli námi zkušenými lezci odjištěny. Jeden kluk zapomněl pracovat nohama a povedlo se mu pomaloučku zajet do zužující se spáry. Dole pod skalou již stála skupinka, která se skládala z těch kteří byli již dole a z těch kteří se jen dívali. Vzhledem k tomu, že slaňující byl námi se shora jištěn, tak se mu nějak podařilo zamotat se do těch lan, že chudák nevěděl, kde je nahoře a kde je dole a k tomu dole smějící se skupina. Nakonec vše dobře dopadlo. Kamarádovi se podařilo nějakým způsobem ze spáry vysoukat a dokončit slanění. Tak to byl můj první zážitek na písku.

      V Praze zpočátku jsem lezl v Divoké Šárce většinou sólo, protože zdejší skalky jsem vnímal na tréninkové, jen při obtížnosti V. a výše, jsem někoho požádal, aby mne odjistil. Krátkodobě jsem prošel některými oddíly, které dnes již neexistují, než jsem v roce 1981 natrvalo zakotvil v Tělovýchovné jednotě Mládí Praha 9 s dvěma oddíly – s horolezeckým a s vysokohorskou turistikou a lyžováním. Zde jsem našel spolulezce s kterými jsem objevoval další skalky v okolí Prahy a zejména, kde jsem našel učitele v podobě Jogína (Jiřího Satrapu), který mne naučil některé fígle na písku. V té době jsem bydlel ve Kbelích a v brzké době jsem si zmapoval blízké okolí. Zde jsem ve Vinoři za rybníkem objevil pískovcové skalky, na kterých jsem začal trénovat pískařskou techniku. Jak jsem se již zmínil, začal jsem navštěvovat se spolulezci oblasti v okolí Prahy - Čertovy skály u Černolic, Holý vrch a Kozí hřbety, Skály u Řeže, Skály u Hořovic, a především jsme jezdili na písek – oblast Příhraz (skály na Mužském), Hruboskalsko, Prachovské skály, Suché skály. V těchto oblastech mám přelezy o různých obtížností, ale i jednu cestu na Kočku v oblasti Drábských světniček, kterou jsem vzdal při vrcholovém kroku na tření (Údolní cesta VII.c). Zde nám zůstal „pytel“, který jsme s Jogínem již nikdy nesundali.

     Ve svém výčtu přelezených skalek nesmím zapomenout na skalní oblast u Chotěboře, která se nachází v údolí řeky Doubravka a kde mám také několik přelezů.

     I v Praze jsem nezapomínal na své milované Vysoké Tatry, kam jsem nadále jezdil. V zimě jsem navštívil dvakrát Slovenský ráj s krásně zamrzlými vodopády. Jednou jsem zde byl s Markem Matoušem a byli jsme ubytováni na Kláštorisku. V té době (březen - začátek dubna) bylo již po sezóně a zejména v té době byly teploty dlouho pod bodem mrazu, že voda, která napájela chatu zamrzla. Byla to jedna z nejhezčích lezeckých sezón na lezení na ledu. Marek musel po nějaké době odjet do Prahy do práce, ale já jsem měl ještě tři dny volno, tak jsem zůstal. Vzhledem k tomu, že vodopády byly pěkně zamrzlé a já neměl spolulezce, tak jsem si zkusil sólolezení na ledu. Při lezení na Sokolí vodopád mi začaly po prvním úseku docházet síly (první práh byl dlouhý kolem 15 m), takže v druhém úseku jsem se překonával v zašroubování ledovcového šroubu, abych si mohl odsednout. Tehdy jsem si nadával, že jsem to „přepískl“ a že to bylo na hraně, že jsem mohl skončit dole. Ale vše dobře dopadlo. Fyzička byla dobrá, tak jsem dolezl jak druhý práh, tak i třetí. Dnes mi zůstávají jenom vzpomínky.

      Věnoval jsem se nejen lezení ve skalách a v horách, ale i turistice a zejména přechodům pohoří. V Čechách mám za sebou tři přechody Krkonoš, jednou zimní; Orlických hor. Mám prošlapanou část Šumavy v létě i v zimě, o Jeseníkách ani nemluvě. Ze slovenských hor je to zimní přechod Velké Fatry, letní přechod Nízkých Tater a Slovenského ráje. Turistický přechod Vysokých Tater a Belanských Tater po tatranské magistrále od Jamského plesa až po Tatranskou Javorinu. V Bulharsku se mi líbilo na pohoří Rila, kde jsem vystoupal na nejvyšší horu Balkánského poloostrova Musalu. V roce 1991 jsem se účastnil výpravy do oblasti Bajkalu, kde jsme se pohybovali ve zdejších horách, které dosahují kolem 2500 m n.m. Překrásná panenská příroda, ke které mnohdy v okolí větších aglomerací bylo přistupováno mimo lidské chápání. Prostě Rusové.   

     Moje aktivita byla i v jiných sportech, které jsem považoval jako doplňkové pro moji přípravu na lezení. Snad jen ještě doplnění, že od roku 1976 do 1989 jsem byl cvičitelem (instruktorem) horolezectví. 

                                                                                                                 červenec 2010

P.S. Bohužel Jaroslav "Dědek" Rosa opustil dobrovolně řady našeho Stáří Praha.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pavel - Dneska padla Starostová

Děláš Jardo zase sposty jiných a moc důležitých věcí .Moc hezkej článek .ahoj z Náchoda
Člověk není lepší u srdce proto že leze.