Putování Jizerskými horami

   Každý rok se v Kořenově na Dětský den konají na naší nejstrmější železnici zvláštní jízdy ozubnicových lokomotiv spojených se spoustou zajímavých akcí, včetně jízd historickým autobusem na Jizerku. Letos, ale počasí mělo být všelijaké a Simča měla jiné povinnosti a tak jsem chtěl vše zrušit, ale vše dopadlo uplně jinak.

 Za to všechno může náš  nejvyšší rosničkář, který mě v týdnu zavolal, ať se o víkendu raději nikam nechystám, že počasí bude jak se říká na prd a to asi rozhodlo. A tak jsem v sobotu ráno seděl v Tanvaldě ve vlaku s batohem a foťákem jel směr Kořenov, abych se octnul v Polských Jakuszycích a šlapal směr do kopce někam k vrcholům.

  Cestou jsem potkal několik skupinek trempů. Jeden starší trempský pár mě v boudě na rozcestí  (Rozdrožie  pod Cicha rovnia)  rozehřál  placatkou rumu a povídali, že je skvělý den a jdou na nejvyšší horu Jizerek Wysokou kopu a někde přespí pod smrčkem, protože v tomhle počasí je nebude otravovat žádný ochranář a vyrazili do vydatného deště. Já jsem pokračoval cestou necestou do údolí Jizery a na Velkou Jizerskou louku. V údolí tvoří řeka Jizera přirozenou státní hranici a její meandry se posouvají a řeka se neustále mění.

  V minulosti se zde rozkládala osada Velká Jizera (polsky Wielka Izera, německy Gross Izer). Z důvodu dlouhých zim se tomuto místu říkalo i Malá Sibiř. Zakladatelem byli čeští pobělohorští uprchlíci a první písemné zmínky o osadě pochází z roku 1630. První zde postavený dům pochází ovšem už z roku 1620 a postavil jej jistý Čech jménem Tomáš. Poté sem přicházeli další obyvatelé z Čech. Ke dni 9. března 1742 zde stálo 20 domů. Hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel byla práce v lese a pastevectví, později pašeráctví a pytláctví. V této době se nacházela v Prusku, pouze jeden dům stál v Čechách, nedaleko mostku přes Jizeru stávala celnice. V 19. století se osada rozrostla, na délku dosahovala pěti kilometrů  a stala se oblíbeným výletním místem. Ve 30. letech 20. století zde stálo 43 domů, 3 hospody, 2 mlýny, 2 školy, lovecký zámeček, pekárna, 2 celnice, kavárna, myslivna, hájovna, hasičský dům a radnice. Pečivo v místní pekárně mělo být levnější než v Čechách a tak ho sem údajně chodili nakupovat z lidé z Jizerky. Dne 10. května 1945 procházejí Rudá armáda vypálila myslivnu a 11.května  Rusové zastřelili místního starostu. Od června 1945 docházelo k zániku osady, kterou při vytyčování hranice obsadila polská armáda. Jelikož Češi novou hranici neuznávali a chodili přes ni, byla osada vysídlena, mosty zbořeny a vybudovalo se zde hraniční pásmo. V roce 1960 stály už jen ruiny rozpadajících se chalup a Poláci zde měli střelnici.  Místa po původních domech jsou dodnes patrná, některá pak byla označena čísly a tabulkami. Do současnosti zůstala stát jen jedna budova – bývalá nová škola. V její blízkosti byl pochován zastřelený starosta ( historie osady je převzata ze zdroje Wikipedie).

  Nacházelo se zde až 42 domů, 2 hospody, 2 školy a dokonce 2 mlýny. Obdivuhodných v tvrdých horských podmínkách se nedalo nic vypěstovat a tak veškeré zásobování probíhalo dovozem, většinou koňmi zapražených do povozů, v zimě do velkých saní. Z údolí se dováželo vše – od obílí až po různé předměty potřebné pro chod hospodářství. V těchto oblastech Jizerských hor to byla jediné možné spojení s okolním světem, které přežívalo ještě do šedesátých až první poloviny sedmdesátých let minulého století podle vzpomínek Jardy Rosy, kterého přesvědčuji, aby se podělil o své dojmy z této doby a této oblasti s místním muzeem na Jizerce.

 Dnes je ale vše jinak, po válce připadlo německé území Polsku, původní obyvatelé byli odsunuti a osadu čekal osud podobný mnoha pohraničním obcím. Do dnešních dnů se zachovala jen Nová škola dnes dům Gorzystow. Příroda postupem času všechny šrámy zacelila a dnes je to hezké místo na výlet jak na kole, tak na turistiku. Jen když se procházíte po základech domů a scházíte po schodech, které vedou od nikud nikam a představíte si, kde bylo hospodářství a kde se obyvatelé scházeli v kuchyni a je to pravé jizerské pošmourné deštivé počasí a jste tam sám, tak máte takový zvláštní, smíšený pocit.

  Čas neúprosně běžel a tak bylo potřeba pokračovat v cestě. Na Smrk jsem se ani nesnažil dojít, po hraniční cestě se řinul slušný potok a cesta nebyla moc schůdná a tak zase cestou necestou přes rašeliniště, přes tok Jizery, kde jsem poseděl a pozoroval černohnědou vodu a padající kapky deště. V duchu jsem si vzpomněl i na Pexesa, který se blátí na kole na Králi Šumavy a bylo mně dobře, protože pro něho to muselo být hotové blátivé „peklo“. Nacvakal jsem pár fotek, vytřepal vodu z foťáku, která byla všude, kam jsem se podíval a rozhýbal jsem svoje tělo směrem k Předělu. Je to nádherný kout hor, ale hledat bych tam nechtěl nikoho, když se zde ztratí. Dále mé kroky vedly v klidném tempu na Smědavu a na Protrženou přehradu. Na Protržence burácela rozvodněná Bílá Desná a živě jsem si v tu chvílí představil, jaké to bylo, když se v roce 1916 provalila hráz a voda se drala do údolí a ničila vše co jí bylo v cestě. Chvíli jsem postál u památného kamene, poslušen nápisu „Poutníče postůj“                a symbolickou minutou ticha jsem uctil tehdejší tragédii  a to jsem ještě nevěděl, co se bude večer dít na většině území Čech.

  V Tanvaldu jsem si popovídal s  hrázným, který povoloval stavidla, aby mu voda nezahltila turbínu. Po příjemném rozhovoru s hrázným, jsem se již jenom těšil na to, jak vlezu do teplé sprchy a připravím si dobrý horký čaj, který budu usrkovat zachumlaný v teplé přikrývce.

Na horách je hezky za každého počasí, a je jen dobře nebo špatně oblečených a naladěných lidí.

                                                                                                                                                            Ahoj  Peťas

Hory a voda je hezké spojení, ale v údolích to občas napáchá pěknou paseku

                                   A tak začali české povodně 2013.