Co se stalo? Při jednom tréninku mi luplo v pravém lýtku a dokulhal jsem s bolestí domů. Dal jsem si čtyři dny pauzu a zkusil jsem to znovu. Po 500 metrech lehkého klusání jsem měl jasno – nepůjde to! Tlačil mě čas a začal jsem být nervózní. Právě v této fázi jsem měl v plánu začít trénovat tzv. tempovou vytrvalost a zařadit do tréninku dlouhé běhy kolem 25km. Navštívil jsem www stránky a posléze lékaře. Ten mi potvrdil, co už jsem věděl ze stránek. Natržení svalového vlákna. Doporučení:Tři týdny klid! V tu chvíli se mi mé předsevzetí zhroutilo jako domeček z karet. Bylo mi líto tříměsíčního odříkání a dřiny, kdy jsem byl často po intervalovém tréninku domlácený a totálně vyčerpaný. Kdybych běžel u nás, tak bych to jednoduše zabalil, jenže jsem měl koupenou letenku, zaplacené startovné a to je jiné rozhodování.

Po čtrnáctidenním klidu jsem si řekl, že toho lenošení bylo dost a když už nešlo běhat, začal jsem alespoň s rychlou chůzí a jízdou na kole.

Lýtko jsem si stáhnul pružným obinadlem a ještě přes to kompresní podkolenky. Zdálo se, že je to o poznání lepší.

Ještě týden před závodem jsem stihl lehce trénovat, moc dobrý pocit jsem z toho neměl, vůbec jsem se necítil připravený.

Neděle 10. října, den závodu.

Snídám kaši z ovesných vloček s rozinkami a medem, do ledvinky si dám Carbogel XT, Carbosnack a kolem 9. hodiny vyrážíme - zeťáci Petr a Baptista spolu se mnou směrem k Eiffelovce, kde je již asi 20 000 běžců. Snažíme se dostat trochu dopředu, moc to nejde a tak zůstáváme tam, kde jsme. Za námi může být odhadem ještě takových 5000 běžců. Pozice Ne moc povzbudivá. Rozhodl jsem se, že začátek poběžím pomalu. Nebyl čas, ani prostor na rozběhání a tak nechci něco pokazit. Konečně je start, ale než se celá ta masa lidí pohne, trvá to celou věčnost.

 Prvních 5 kilometrů běžím za 27 minut, což je o 2 minuty pomaleji, než jsem si naplánoval. Lýtko nebolí, ale bojím se zrychlit, jednak mám ještě 15 kilometrů před sebou a potom si říkám, kdyby mi v lýtku zase luplo, musel bych tu dlouhou trasu dojít jako turista.

A tak ukrajuji další kilometry stejným tempem. Na desátém kilometru časomíra ukazuje 54 minut.

Asi jsem se nechal ukolébat téměř tréninkovým tempem, protože na patnáctce mám ztrátu kolem deseti minut. Teď už jsem se naštval. Beru si z ledvinky Carbosnack, zapíjím vodou od pořadatele a jsem rozhodnutý jít do toho naplno.

Nyní už běžíme na nábřeží Seiny, kolem trati spousty fandících diváků, počasí nemá chybu, nebe jako vymetené, svítí sluníčko, co víc si přát?

Na 17.kilometru přebíháme most a vracíme se zpět k Eiffelovce. V poli běžců je cítit nervozita. Někteří nadupanci už pomalu nastupují do závěrečného finiše. Ještě ne! Tohle vražedné tempo bych tak dlouho nevydržel. Počkám si! A o kilometr dále již supím s ostatními do cíle. Jsou to velice dlouhé dva kilometry, nohy mám jak z olova, už jsem „překyselený“, předbíhám ještě desítky běžců, kteří na tom jsou ještě hůře než já. Okem mrknu na pulsmetr, podle něj bych měl být už mrtvý. Ještě podbíháme poslední viadukt, stoupání a už je vidět cíl.

Čas 1:49:59 mě neuspokojil, ale jsem rád, že to mám za sebou. Dostáváme medaile, v balíčku občerstvení a více jak dvacetitisícový dav běžců se postupně vytrácí v okolním parku Eiffelovy věže.

Podrobnosti na: www.20kmparis.com

                                                                                                                               O své zážitky se podělil Honza