Zillertálské Alpy - Rakousko 3.5. - 9.5.2002

Schonbichler Horn  3134m, Muttnock 3072m

Felicie GLXi, Petr,Kamzík,Pavel,Venca 

           Letošní akci do Alp předcházel loňský výjezd ve třech (jediná změna oproti minulým létům byla v účasti mladšího bráchy Kamzíka - Pavla) na Ortler, kde jsme už v lednu roku 1994 lezli a já se ho ze zdravotních důvodů nezúčastnil. Akci plánujeme na jaro na začátek května do dosud nenavštívených Zillertálských Alp ještě s Milanem a Arnoldem. Sestava se ale redukuje na čtyři lidi, takže nakonec stačí jedno auto se střešním nosičem. Moje osobní příprava, kterou jsem letos nechal netradičně až na poslední chvíli, spočívala ve vypůjčení cepínů, koupení tkaniček do vnitřních bot skeletů (vydržely jen tuto akci), starost o auto, vyřídit zdravotní  pojištění u VZP, vyměnit něco málo evropských peněz a hlavně nakoupit jídlo. Toto vše jsem zařizoval poslední dva dny před odjezdem v pátek prvního květnového víkendu. Ještě dopoledne jsem zařizoval reklamaci prosakujícího těsnění u instalatéra, který den předtím opravoval prasklou trubku na odvodu teplé vody z nově nainstalovaného boileru. Hlavní část potravin jsem nakoupil ve čtvrtek po deváté hodině večerní v obchodním hypermarketu Tesco, který já osobně v oblibě moc nemám a navštěvuji ho jen z nejnutnějších důvodů. Za posledních deset let se sortiment poživatin hodících se na naše velehorské akce hodně rozrostl, takže je opravdu z čeho vybírat. Většina už je v instantní podobě a tudíž nenáročná na dobu vaření. Letos jsem mohl poprvé v praxi vyzkoušet nové oblečení, které jsme jako noví instruktoři nakoupili za výhodných podmínek od svazu. Windstoperová bunda od Warmpeace a hlavně goretexová bunda Raptor od Tilaku dostaly ode mne tu nejvyšší známku v hodnocení užitných vlastností v extrémních podmínkách hor. V dešti nahradí stoprocentně pláštěnku, je lehká a na hřebenech při silném studeném větru je člověk v pohodě. Kombinace spodní Moiry, střední vrstvy windstopru a vrchního goretexu je v současnosti ideální pro pohyb v horách.

          Vyjíždíme v šest hodin odpoledne 3.5.2002 od Kamzíka z Letňan, kde už čeká Pavel. Ve Svrkyni u Petra vyvrtáváme do střešního nosiče nové otvory a dáváme do něj jeden batoh, skelety, zbraně, hůlky a karimatky. Vyjíždíme po osmé a hned ztrácíme díky Petrovi správný směr a jedem na Evropskou kolem Divoké Šárky na okruh a na dálnici D5 na Plzeň. Další cesta už probíhá bez oklik (pouze v Mayrhofenu kufrujem pár desítek metrů) a po natankování plné nádrže a deseti litrů do kanystru v Rozvadově u Agipu opouštíme Českou republiku. Pavel potřebuje razítko od celníků do pasu kvůli pojištění a tak se musí vnucovat. Projíždíme Německem a za Mnichovem odbočujeme z dálnice směrem k jezeru Tegensee na hranici s Rakouskem (920m). Má to jediný důvod v neplacení poplatku za rakouské dálnice. Dále klesáme k Achensee a do údolí Innu, kde podjíždíme dálnici A12 na Insbruck a pokračujeme na Zell am Ziller a  Mayrhofen. Za Ginzlingem nám spadlý kámen na vozovce zavadí o spodek vozu a zřejmě způsobí těžkosti při zpáteční cestě.

              Dojíždíme k zamčené závoře u parkoviště chaty Breitlahner (1257m). Hustě prší a proto zalézáme pod střížku srubu a za chvíli už trávíme ve spacáku na karimatce (Petr zůstává spát v autě) naší první noci za zvuku padajících kapek a svitu nedaleké lampy. Ráno řešíme zásadní postup, zda pokračovat údolím na Berliner Hutte (2042m), nebo zvolit cestu po asfaltu k přehradě a dále k chatě Furtschaglhaus (2293m). Vítězí druhá, vzhledem k počasí, bezpečnější varianta a tak ráno zanecháváme auto před zamčenou závorou a mi s pořádně naloženými batohy stoupáme vzhůru serpentinami a třemi tunely k přehradě (1782m). Další postup po cestě 502 - Berliner Hohenweg kolem vypuštěné nádrže komplikuje několik zbytků sněhových lavin spadlých z roklí strmého úbočí. Nasazujeme i návleky a brodíme se sněhem. Po krátkých přestávkách dosahujeme spodní stanice nákladové lanovky, kde cesta prudce stoupá vzhůru třista výškových metrů k chatě, která odsud zatím není vidět. Tento úsek výstupu mi dává pořádně zabrat a nahoru docházím v osm hodin za sněžení a silného větru poslední dost vyčerpán. Zimní winteraum nám přináší solidní pohodlí pro spaní a další pobyt. Kamna a dostatečné zásoby dřeva jsou zárukou usušení našich promočených svršků a propocených spodků. Vybalujeme těžké promočené batohy a začínáme vařit několik chodů jídel, kterými doplňujeme energii ztracenou celodenním výstupem s převýšením víc jak tisíc metrů a unaveni usínáme na matracích pod palandami. Ráno se budíme později a podnikáme už za lepšícího se počasí první aklimatizační výstup do výšky asi 2800m. Sníh v poledne je už rozměklý a znesnadňuje nám rychlost postupu. Vracíme se dolů na chatu a začínáme vařit, nebo lepěji vyjádřeno debužírovat, doplňovat tekutiny, sušit vše mokré a odpočívat po výstupu. Tato činnost nám vydrží celé čtyři dny našeho pobytu zde. Večer zjišťujeme na svých obličejích, které dosud letos neokusily následky opálení nepříjemné a námi podceněné účinky slunce v této nadmořské výšce. Kůže začíná chytat rudou barvu, svědit a poté se i loupat. Poprvé máme sebou mobilní telefon a tak zjišťuji jeho využití zde. Síla signálu stačí na zasílání SMS zpráv a tak za chvíli komunikuji z domovem. Na druhý den chystáme ranní vstávání a postup po starých stopách přes Furtschaglkar do sedla Schonbichler - Scharte. Pavel nastavuje na mobilu buzení na pátou hodinu ranní a Kamzík, který je hybnou pákou ranních vstávání nás po zjištění, že venku mrzne a obloha je posetá hvězdičkami, budí. Nezbývá než se obléct něco pojíst, navařit čaj, posedět v kadibudce a vyrazit dokud stopa je zmrzlá a propadání v ní je na přiměřené úrovni. Vycházíme při rozbřesku a všichni pozorujeme úchvatný pohled vycházejícího slunce a fotíme. Postup je rychlý a před polednem za krásného počasí docházíme na hřeben nad sedlo do výšky asi 3100m. Začíná foukat ostrý vítr, pozorujeme ledovec Waxeckkees pod hřebenem a hledáme marně chatu Berlinerhutte, která má být jednou z největších v Alpách. Pavel začíná sestupovat zpět a Kamzík, já a Petr pokračujeme už navázáni v mačkách a s cepíny na vrchol Schonbichler Horn (3134m). Po dvou délkách lehkého lezení Kamzík dosahuje vrcholového kříže. Děláme vrcholové foto, jíme energetickou tyčinku a vyrážíme zpět, protože Petrovi znatelně mrznou prsty na rukou a vítr ne a ne ustat. Jsem spokojen s tím, že máme dosaženo plánovaného vrcholu i když není nejvyšší ani nejobtížnější zde v okolí, ale zase máme za sebou výpravy, kde jsme nic významného nedosáhli a jen v horolezecké terminologii zavěsily pytel. Za dvě hodiny už sundávám před chatou, která je pro nás perfektním base campem, mačky, sedák a nastává další odpoledne s činností, kterou jsem už dříve popsal. Další den máme naplánováno prošlapávání stopy po ledovci Schlegeiskees směrem na Breitnnock. Pavel zůstává na chatě, kde si léčí svůj poznamenaný obličej a odpočívá. Vyrážíme o něco později než včera, ale dlouhý nenáročný postup po ledovci nám rychle pokračuje a po poledni dosahujeme hraniční sedlo, kde se nám otvírá fantastický pohled na Itálii s Dolomity. Bez lana jen v mačkách dosahujeme vrcholového kříže Muttnock (3072m), kde nacházíme staré napůl už zasypané stopy vedoucí sem z jižní italské strany. Fotíme sebe i okolí, pozorujeme osamoceného kamzíka na prudkém svahu Breitnocku, černé havrany kroužící bezstarostně nad hraničním hřebenem, stopy od skialpinistických lyží končícími někde dole v údolí v Itálii a hlavně vychutnáváme překrásný kruhový výhled. Na zpáteční cestě přecházíme ledovec o něco výše po vrstevnicích, abychom se co nejvíce přiblížili na dohled k cestě na druhý nejvyšší vrchol Zillertálských Alp Grosser Moseler (3478m). Přesně jako v přísloví - s jídlem roste chuť, uvažujeme o cestě na Moseler v poslední výstupový den pobytu. Podmínky na výstup nejsou ideální a v trase také nemáme jasno, protože v průvodci je trasa vedená po skálách a tudy nás cesta v tuto roční dobu nepustí. Po návratu na chatu sdělujeme náš záměr Pavlovi, který si myslí, že žertujeme, ale brzy se přizpůsobuje našemu cíli. Ráno vyrážíme za špatného počasí a malé viditelnosti a je nám jasno, že vrchol Gr.Moseler zůstane pro nás  letos nedosažitelný. Dosahujeme skalnatého SZ hřebene (2985m), nasazujeme mačky a za silného větru stoupáme podél hřebene vzhůru. Hledáme cestu po sněhu, ale častěji se vyskytující se ledovcové trhliny nám zastavují cestu na hraniční hřeben, který nemůže být moc vysoko nad námi vzhledem k námi dosažené výšce (3280m podle výškoměru). Tady končíme s výstupem a sestupujeme dolů na chatu, kde zakončujeme letošní působení zde v horách. Dojídáme zásoby potravin, balíme už nepotřebné věci a máme čas i na partičku desetníkového mariáše ve třech. Kamzík má štěstí, protože říká, že to moc nehraje a přesto nám dává lekci a vyhrává několik českých korun.

            Ráno vstáváme po šesté, balíme, uklízíme po sobě a po pěti nocích po osmé hodině s konečnou platností opouštíme chatu směrem dolů. Cesta pod nákladovou lanovkou už je částečně po suchu a tak to jde rychle. Na přehradě potkáváme dva cyklisty, kteří si vyjeli až sem nahoru a závidíme jim rychlou jízdu dolů k závoře, kam mi přicházíme až před polednem. Nastává cesta autem, která začíná zbavením se těžkých batohů, převlečením do pohodlnějšího oblečení, jídlem a hlavně konsumací lahvového piva z Plzně, které tady na nás těch pár dní čekalo. Cesta autem za příjemné folkové muziky Petrových kazet ubíhá až do okamžiku, kdy motor za Regensburgem začne vydávat nepříjemný zvuk. Odbočuji na nejbližší parkoviště a zjišťujeme, že výfuk krátce za spojovací přírubou je přerušen a zadní část je nefunkční. Štěstí v neštěstí je, že zadní část výfuku je stabilní a dovoluje opatrněji pokračovat za strašného zvuku motoru, který v každé obci působí nevěřící pohledy okolí na naše auto. I na hranicích celník podezřele kouká, ale pouští nás domů do České republiky. Přece jenom jsem klidnější vzhledem k nějaké komplikaci s opravou vozu. V Plzni tankujeme levný benzín (o tři koruny oproti Rozvadovu) u benzínové stanice ONO, kterou pravidelně využíváme a telefonuji z mobilu domů pravděpodobný návrat. Zajíždíme do Svrkyně, kde sundáváme střešní nosič a opouští nás Petr, ale dále se dlouho  nezdržujeme. Další zastávka je v Bubenči, kde zanecháváme Pavla a konec naší cesty je v Letňanech v pozdních nočních hodinách.

                                                                                                                                                                       Venca