Walliské Alpy 17.6-25.6. 1994

Matterhorn 4477m, Breithorn 4165m

Škoda 120L,Kamzík,Petr,Venca

 Letos už pořádáme druhý zájezd v tomto roce, ale bohužel jen ve třech. To­máš nemůže a Arnold odjel s přítelkyní za lepšími zážitky do Ameriky. Týden před plánova­ným odjezdem Petrovo auto vykazuje (po generálce motoru) spotřebu ve dvou na dálnici přes deset litrů a proto mně nezbývá než oprášit moji postarší škodovku a udělat na ní několik ne­zbytných úkonů. Kupuji sadu svíček, vyměňuji olej, filtr a hlavně obíhám pobočky České po­jišťovny a rozšiřuji havarijní pojištění pro cestu do zahraničí. Jelikož můj vůz je stár osm let a tři neděle a v pojišťovacích podmínkách se uvádí, že pojišťovna uzavírá pojistky do osmi let stáří vozu, tak při čekání ve frontě mám opravdu nepříjemné pocity. Dopadlo to vše dobře a když pojišťovačka po osobní prohlídce mé škodovky vystavila pojistku spolu se zelenou kar­tou,  tak jsem měl půlku starostí s odjezdem za sebou. Zdravotní pojištění na nezbytně nutné lékařské úkony jsem výhodně uzavřel na deset dní s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Stejně si myslím, že pro úraz při našem sportu tento druh pojistky ztrácí význam a přirovnal bych ji k "morálové smyčce", která při pádu stejně nemá cenu, ale je tam.

                         Před odjezdem přichází vždy obřad, který se nazývá balení matroše, jídla, oblečení a všeho nutného na desetidenní výlet do hor. Týden před odjezdem se ještě napo­sledy scházíme u Tomáše na Proseku a probíráme, kdo co zajistí, upřesňujeme itinerář cesty přes Německo a hlavně vrchol našeho snažení tj.výstup SV hřebenem na Matterhorn. Moje výzbroj a výstroj doznala od předcházejících výprav změnu směrem ke kvalitě. Jedno velké dilema, ale stejně mám a to, zda zabalit do mého velkoobjemového dernera péřovku. Rozho­duji se pro bundu, tj.volím, tak jako už vícekrát, jistotu tepelného komfortu a čas mi dá za pravdu, protože hodně hodin v ní strávím a pochvaluji si její kvalitu. Při balení batohu před pokusem o vrchol jí dávám přednost i před spacákem. Dva dni před odjezdem nakupuji po­traviny, které musí splňovat určitá kritéria, ty jsou: energetická vydatnost vzhledem ke své váze, trvanlivost min.deset dní v extrémních podmínkách a nenáročnost na tepelné pracování (instantní a předvařené pokrmy). Poslední den kupuji chléb a bezalkoholové pivo, protože to vypadá, že řízení mě tentokrát nemine. Z matroše do úplné výbavy mi zbývá si půjčit zbraně do ledu.

                           Nadešel den odjezdu a zabalený batoh, který má přes třicet kilo nejde ani pozvednout. Jelikož vyrážíme ve třech, tak je v autě dost místa pro nás i bagáž. Prahu opouš­tíme v šest hodin a těsně před hranicemi beru plnou nádrž a všechny kanystry a když to platím u okénka, tak čerpadlář je překvapen odběrem za víc jak tisíc korun. Ještě pořád se ceny pohonných hmot nevyrovnali úrovni cen v Německu, ale já si myslím, že to brzy doženeme. Hra­niční přejezd v Lískové nebývá z mé zkušenosti přeplněn a odbavení netrvá dlouho a tak vy­jíždíme vstříc noci k nezáživné cestě přes Německo nejkratším směrem na Švýcarsko. Trasu mám zvládnutou z nedávné služební cesty a tak i když převážná část cesty nevede po dálnici, ubíhá v poklidu. Kluci spí a po prázdných vozovkách kilometry z naší tisícikilometrové pouti spokojeně naskakují. Ráno přichází německo-švýcarská hranice, která je pro cizince z České republiky trošku komplikovanější, ale oni to na naší bývalé československé měli asi horší. Celník nás odstavuje stranou, odebírá pasy a chce otevřít zavazadlový prostor. Zápaďácká auta kolem projíždějí bez zastavení a mi po vylepení známky na švýcarské komunikace za tři­cet franků už také upalujeme k Shaffhausenu. Řídím dále sám a v nádrži je stále něco benzinu. Cestu znám a tak projíždíme noční Curych i starodávný Luzern, proslavený nedávno velkým požárem známého dřevěného mostu. Před půl rokem jsem po něm šel a byl zajímavý tím, že nevedl nejkratší cestou z jednoho břehu na druhý, ale úplně nelogicky šikmo napříč. Mám spočítáno, že budeme brát ve Švýcarsku benzín a tak za rozbřesku zastavuji u čerpadla, které znám, ale překvapuje mně, že je bez obsluhy a tak obhlížíme samoobslužný výdej. Jsme srabi a nemáme odvahu vhodit do automatu tvrdou švýcarskou měnu, zvolit odpovídající stojan a navolit druh benzínu. Aspoň otírám přední sklo stěrkou namočenou v kbelíku vody, aby to nevypadalo, že jsme zde zastavili zbytečně a trochu si zajeli. Jedeme dál po dálnici jižním směrem a za chvíli dojíždím nádrž do dna. Na denním počítadle je 630km! Doléváme z ka­nystru benzín. Dálnice končí a silnice stoupá vzhůru k sedlu Brunig do výšky tisíc metrů, ale za hodinu už přejíždíme sedlo Crimespass ve výšce 2450m, kde to nepříjemně fičí. Zastavu­jeme na parkovišti vedle vozu z kterého vyndávají lyže a jdou lyžovat na protilehlý svah. Chvíli se ve větru procházíme, abychom narovnali své cestou zdeformované končetiny, ale teplota kolem nuly nás zahání zpět a jedeme dál. Po desetikilometrovém klesání jsme v údolí řeky Rhony z kterého odbočujeme do údolí, kde na konci je cíl našeho putování. Tankujeme benzín, který je zde v horách překvapivě stejně drahý jako ve vnitrozemí. Zastavujeme na od­počívadle na snídani v trávě a dojídáme poslední zásoby jídla z domova. Přijíždíme do Tasche, kde končí silnice pro auta a dále se pokračuje úzkokolejným vláčkem do pět kilome­trů vzdáleného Zermatu. Zastavujeme na parkovišti, kde platíme čtyři franky za den a po za­balení batohů rychle po svých v rámci aklimatizace docházíme do Zermatu. Mně osobně první dojem z pohledu na toto vyhlášené horské středisko zklamal. Uvítalo nás staveniště, kde všude se hemžila stavbařská technika a hromady štěrku. A pak to přišlo!

                             První pohled na Matterhorn v reálu byl úchvatný a severovýchodní hřeben se zvedal doslova až do oblak. Před námi bylo úmorné stoupání ve vedru se strašně těžkým batohem a pro mě nejtěžší den celé výpravy. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem skoro dva dni nespal, nebo mě zmohla váha mého dernera, nebo moje slabší fyzická kondice či potíže rychlého zdolání výšky. Asi se podepsalo vše, ale při stoupání mě doháněli i malé děti a pod Schwarzee jsem toho měl dost. Stan jsme stavěli navečer, abychom nebudili rozruch, mimo výstupovou stezku na travnatém paloučku a po večeři zalezli do stanu a spokojeně usnuli. Ráno jsme sbalili stan a po krátkém pochodu dorazili k jezeru, kde končí jedna z mnoha ka­binkových lanovek. Přivítaly nás zástupy turistů, které za pár minut a pár franků vyveze la­novka až do výšky 2500metrů. Dnes jsem nasadil na nohy koflachy, protože přicházely úseky, kde se šlo po sněhu a cesta byla čím dál více neprůstupnější pro běžné turisty. Cestou na chatu Hornli jsme potkali dva horolezce z Třebíče, kteří se vraceli domů bez vrcholu a tak jsme od nich získali aspoň informace o nástupu, který oni hledali tři hodiny a výstup končili bivakem pod Solweykou s vybitými čelovkami. Rozhodujeme se, že nadcházející noce přeži­jeme na chatě a tak stan, nepotřebné oblečení a část potravin necháváme pečlivě ukryty pod kameny opodál cesty. Při dalším postupu k chatě narážíme na úseky,  kde převládají ledové plotny a naše tempo se značně zpomalilo. Počasí se mění a Alpy nám ukazují, co se může bě­hem pár hodin stát. Začíná sněžit, viditelnost se snižuje a na kamenech se tvoří vrstva sněhu. Přichá­zíme k chatě a vcházíme do ní po žebříku oknem.

                          Chata Hornli v tuto roční dobu a je konec června, má zimní provoz a to zna­mená, že není v provozu a poskytuje pouze možnost přespání ve společné noclehárně pro pa­desát lidí a úkryt se před nepříznivým počasím. Ve spodní části chaty je skromně vybavená ku­chyň a větší místnost, kde se zdržujeme většinu času pobytu na chatě. Jsou zde čtyři stoly, ale málo  židlí, v rohu popelnice na odpadky a nad ní důležité upozornění, že pobyt na chatě není zdarma, ale že je nutno přiloženou složenkou platit dvacet franků za den. Na stěně místnosti orientované do údolí jsou okna uzavřená okenicemi krom jednoho, které slouží jako zimní vchod. Na protější stěně visí dva plakáty s horolezeckou tematikou, lékárna, barometr s te­ploměrem ukazujícím tak maximálně osm stupňů, mapa okolí Matterhornu a telefon u kte­rého jsou předvolby čísel do New Yorku či do Tel Avivu. V chatě je též kniha zápisů pobý­vajících hostů, do které se ze skromnosti, či neskromnosti zaplatit celý pobyt, nezapisujeme. Zatím máme chatu pro sebe sami, ale v následující dny sem dorazí dva horolezci z Kitzbuhlu, dvojka z Ulmu, dvojka mladých Angličanů z Newcastlu a dvojka francouzů.

                      Následující den stáváme do zamlženého rána, ale jsme plni očekávání co nás nahoře čeká. Vyrážíme po krátké snídani na nástup, který podle natažených fixů nacházíme snadno i když hřeben normálky je pod sněhovou pokrývkou ze včerejšího sněžení. Po zdolání fixů zjišťuji, že to nebude žádná procházka, mám promočené rukavice, ale pokračujeme dál suťovým polem. Jdeme nalehko bez batohu, maček a naším cílem je probádání nástupu. Počasí nám nepřeje, viditelnost kolísá podle množství mraků, které ustavičně bombardují vrchol Matterhornu, ale mi pokračujeme dál po červených bodech na skále, po roztrhaných smyčkách a zrezivělých skobách. Nejobtížnější úseky, které jistíme lanem, jsou vysněžené žleby, na nichž ztrácíme  hodně času. Snažíme se lézt sólo i když expozice je značná a sebemenší chyba by přivodila smrtelný pád do východní stěny. Každou chvíli slyšíme rachot sněhových lavin padajících do kotle pod východní stěnou, kterou podle zápisu v knize sjeli v březnu z výšky 4100m dva Slovinci. Neumím si to ani představit, protože svah má strašnej sklon a je přerušován skalisky, které hrůzostrašně trčí ze stěny. Jsou dvě možnosti jak si to vysvětlit. Ten zápis je blaf, nebo v březnu ten svah vypadal jinak a ti extrémní lyžaři opravdu  uměli! Cesta vede místy po severovýchodním hřebenu a tak mám možnost zhlédnout známou severní stěnu Matterhornu. Blíží se poledne, teplota stoupá, skála vysychá a včerejší poprašek mizí, ale v žebrech stále zůstává firn. Končíme a sestupujeme k chatě, kam už dorazili od Černého jezera dva Rakušani a sledují náš sestup. Zdravíme se s nimi a přes angličtinu vyzvídáme jejich cíle zde. Jdou normálku a tak nás ve stěně bude více.

                          Odpočíváme, vaříme, odpočíváme, hrajeme mariáš, pozorujeme nestálé po­časí a zhodnocujeme naše čerstvé poznatky z dopoledne, ale moc optimismu v tom není, hlavně po zjištění, že to co v průvodci popisují jako jednohodinový výstup nám trvá tři ho­diny. Trochu teorie z průvodce. Cesta na vrchol trvá pět hodin a po přepočtu na rychlost na­šeho postupu to vychází na patnáct hodin nahoru a patnáct zpátky a to ještě nevíme, jak vy­padá vysněžený vrcholový hřeben, kde se leze po fixech, které mohou být v současnosti pod sněhem. Večer se rozhodujeme, že při optimálním tempu a počasí, by mohl být reálný výstup na bivak Solway, který je ve čtyřech kilometrech a je pozorovatelný díky své červené střeše. Tato chatka připomínající orlí hnízdo se nemá při výstupu používat a slouží pouze jako nou­zový příbytek. Na ráno si chystám batoh, do kterého vkládám péřovku, vařič, rezervní oble­čení a jídlo na pár dní. K večeru přicházejí další horolezci a na vrchol se chystají také Rakušané. Necháváme nakapat z okapu vodu na čaj a polévku na snídani, protože přes noc mrzne a ráno by nás to rozehřívání stálo moc času.

                         Budíme se pomocí budíku ještě za tmy, ale jinak to nejde. Vaříme. Rakušané se budí až po nás, ale jelikož nevaří, tak nás předbíhají a nastupují do stěny před námi a to není vzhledem k tomu, že Matterhorn je hromada kamení, která ráda padá a vždy dolů, dost nepříjemné. Vylézáme oknem z Hornli, stoupáme k nástupním fixním lanům a vidíme, jak se naši konkurenti po zdolání pár metrů vrací. Jednoho z nich přepadly bolesti břicha a svůj dnešní pokus vzdávají s tím, že když se to zlepší, tak to zkusí zítra. Máme cestu volnou, ale počasí nám nepřeje a postup známými místy ze včerejška není o mnoho rychlejší. Dosahu­jeme včerejšího maxima a po vzájemné dohodě, kdy nám odchází i morál se domlouváme, že zde zanecháme své horolezecké pytle, pro které se v budoucnu snad jednou vrátíme a sun­dáme je! Pokračuji navázán ještě jednu lanovou délku vzhůru, ale zabrzďuje mě krátké sně­hové pole, které bez maček a cepínu je nebezpečné.  Natáčíme nejvyšší bod našeho snažení na Matter­hornu na video a po krátkém občerstvení sestupujeme. Některé úseky slaňujeme za nehezky vyhlížející smyčky a máme čas na focení a natočení pěkných záběrů ze stěny.

                            Vracíme se na Hornli s tím, že vrchol nám nebyl dopřán a tak uvažujeme o dalších aktivitách zde, protože času máme ještě relativně dost. Přespáváme poslední noc na chatě a ráno za krásného slunečního rozbřesku odcházíme dolů směrem na Monte Rosu. Při posledním pohledu odtud na Matterhorn vidíme oba Francouze těsně pod Solwaykou a je vi­dět, že jim přeje počasí a výkonnostně na to mají. Když takhle budou pokračovat i v horním

úseku, tak stihnou vrchol i sestup v jednom dni. Za součastného stavu je to slušný výkon.

                            Náš další cíl se jmenuje Breithorn(4165m) a je vzdušnou čarou od nás ně­kolik kilometrů. Uvažujeme o zkrácení si cesty lanovkou, kterých je zde v okolí na desítky, ale pak zvítězí sport a neochota platit nekřesťanské peníze za ní. To se to někomu, kdo na to má, zdolávají alpské kopce! Ze Zermatu na Kleine Matterhorn(3883m) vede kabinka, která stojí i s návratem 57Sfr. Odtud se jde na Breithorn pohodlnou vysokohorskou túrou hodinu a půl. Sestupujeme, cestou doplňujeme batohy věcmi, které jsme zde před pár dny zanechali a po pár hodinách zase nabíráme výšku na protilehlém svahu. Přecházíme přes sněhový most, spod kterého vyvěrá kalná a strašně ledová voda z ledovce. Nedá nám to a konáme zde gene­rální očistu těla a pereme propocená trička, které potom sušíme zavěšená na báglu. Děláme pár záběrů na video, hodící se spíš pro pornografický film, než pro naši dokumentaci akce, ale Petr tvrdí, že mu doma aspoň uvěří, že se jednou pořádně umyl. Jdeme z extrému do ex­trému! Po ledové koupeli začíná pochod vzhůru, převážně po sněhu a tak po chvilce jsme zase pro­poceni jako myši. Zastavujeme u konečné stanice jednoho z vleků, který už není v provozu a vaříme zde polévku a Kamzík ze zvědavosti jemu vlastní, obchází okolí a zjišťuje, že není tak pusté, jak na první pohled vypadá. Nachází postupně úplně novou frísovou čepici, futrál na brýle, švýcarský frank a další drobnosti pohozené po okolí. V tu chvíli mně napadá, že tohle jsou schopni dělat pouze češi, ale pak mě to také vezme a nacházím si něco pro sebe. Do cesty se mi připletla černá kšiltovka s nápisem, který se mi doposud nepodařilo z anglič­tiny přeložit. Po chvíli rozptýlení už zase šlapeme po okraji sjezdovky a sledujeme skupinu sně­ho­vých roleb, jak upravují terén, na kterém se celoročně lyžuje.Míjí nás s pozdravem ruky, ale naše těžké batohy si do čtyřech kilometrů musíme vynést sami. Dostáváme se k italské hranici na ledovec pod západní úbočí Kleine Matterhornu. Dnešní noc víme, že strávíme na sněhu pod stanem a proto si půjčujeme lopatu opřenou o vlekařskou boudu a odklízíme sníh pro stan. Zatím nám vychází, že v každé naší akci v Alpách aspoň jednou spíme ve stanu po­řádně vysoko. V zimě na Ortleru to bylo o mnoho horší, foukal ostrý vítr a teplota klesla hodně pod -10°C.

                            Dnes to byla příjemná změna po třech nocích strávených na slamnících v chatě. Počasí nám přeje a tak relativně rychle zdoláváme hraniční švýcarsko-italský hřeben bez celních formalit a ocitáme se u úpatí Breithornu, na který vedou vyšlapané stopy od zá­stupů výletníků. Nadešel okamžik, kdy sundáváme batohy, které zde zanecháváme a připravu­jeme se na výstup. Nazouváme mačky, beru něco sušenek, fotoaparát na vrcholovou fotku a do rukou lyžařské hole. Bez batohu to stoupá a po hodince už točíme z vrcholu  panorama Alp. Viditelnost úžasná, takže asi sedmdesát kilometrů vzdálený Mt.Blanc pozorujeme zře­telně. Pod námi Zermat, dále v údolí Tasch, kde nám na parkovišti hlídají auto, vpravo hor­skou úzkorozchodnou železnici na Gonegrat, dále ledovec pod Monte Rosou a nej­vyšší vr­chol Švýcarska Dufourspitz(4634m). Začíná foukat a tak sestupujeme ke svým bato­hům. Jsem spo­kojen s výstupem na Breithorn, který je zatím mým nejvyšším vrcholem, ale i s předsta­vou, že nás čeká už jen sestup. Na sněhovém platu pod Breithornem spřádáme naše další plány a do­hadujeme se, že po rychlém sestupu navštívíme Grindelwald s proslulou se­verní stěnou Ei­geru. Zjištujeme, že nám zůstává více jídla a proto debužírujeme a tím pádem od­lehčujeme svým batohům. Sundáváme návleky a pokračujeme v sestupu do míst, kam už ne­zasahuje sníh, abychom nemuseli stavět stan na sněhu. To co jsme pracně nastoupali za celý den,tak stíháme během pár hodin sestupu, ale za jakou cenu! Zastavujeme až k večeru pod přestupní stanicí Trockneger-Steg na zeleném paloučku, kde sušíme své vlhké věci. Společně s Petrem zjišťuji, že máme své boty plné vody! Ponaučení pro příště zní, že je lepší se potit v návle­kách, než nechat do bot horem vniknout sníh a čvachtat!!!

                             Další úsek absolvovujeme po sněhuprosté sjezdovce a cestu do Tasche jdem ne po silnici, ale lesní cestou podél rozvodněné bystřiny. Teprve tady sundávám své ko­flachy, umývám se v ledové vodě a snažím se zkulturnit své vzezření. Nacházíme parkoviště a v něm zaparkovanou naši škodovku a přichází okamžik, který se opakuje na všech našich ak­cích a na který se obzvláště těšíme. Začíná otevřením auta, nalezením láhve piva a pořádným napitím doprovázeným zvukovým doprovodem. Vaříme samé dobroty a jsme spokojeni, že je to za námi i když bez vrcholu Matterhornu, který jsme si schovali na příště. Krátce ještě na­hlížíme do obchodů a nakupujeme něco málo drobností a dárků pro své doma.

                       Vyrážíme směr vnitrozemí přes sedlo Grimselpaas(2165m), kde při sjezdu z něho se nám poněkud více zahřály kotouče brzd a musíme je nechat chvíli shladnout. Po­časí se kazí a před Grindelwaldem nás stíhá bouřka provázená silným deštěm. Projíždíme ce­lým městečkem, ale obávaný Eiger nenacházíme. Vlastně něco nacházíme, ale naše názory co to vidíme se protichůdně liší. Ani teď s odstupem času a po konfrontacích s horolezeckou literaturou nemáme jasno. Prší, takže na rozložení stanu není nálada a proto se rozhodujeme, že pojedeme domů přes noc nonstop.

                            Opět řídím a po přechodu švýcarsko-německé hranice bez komplikací se blížíme k nám. Kilometry spokojeně přibývají s klesající ručičkou palivoměru. Začíná svítit žlutá kontrolka rezervy, ale na hranici je to ještě daleko a proto situace začíná být nervózní, zda vůbec dojedeme. Nastává rozbřesk a mi nejprve na mapě a potom v reálu hledáme ben­zínku. Nacházíme ji na okraji malé vesničky asi deset kilometrů od naší hranice a tankujeme do kanystru benzín v hodnotě pěti německých marek. Vyrážíme uspokojeni k hranici, ale špatně odbočujeme a zajíždíme si. Pár set metrů před přechodem nám dochází benzín,a tak doléváme necelé tři litry německého benzínu a po rychlém odbavení tankujeme už na naší straně.Cestou do Prahy se zastavujeme na pořádné české jídlo a tím naše desetidenní anabáze končí a začíná se spřádat plán na něco dalšího.

                                                                                                                                                                             Venca