Totes Gebirge - Rakousko 13.2. - 16.2. 2004

Fiat Punto - Petr, PavelN, PavelK

Forman - Arnold, Kamzík, Venca, Milan

         Letošní zimní akci do Alp pořádáme už druhým rokem jako skialpinistickou, ale stejně jako vloni máme výpravu rozdělenou podle vybavení (část na skialpech a část vybavenou běžkami). Rekord je v počtu účastníků, ale v dosažení výsledků to nepřináší výsledky a naopak to vede k nejednotnosti všech účastněných a pro některé předčasné ukončení akce. Jelikož počet zúčastněných přesahuje čtyři lidi, tak uvažujeme o výjezdu dvěma vozidly. Nakonec opravdu vyjíždíme v sedmi lidech a ve dvou vozech (Arnoldův favorit-kombi a Petrův fiat, oba se zimním obutím), vybaveni v pohybu po horách na skialpech (oba Pavlové Němeček a Kutek, Kamzík a Venca) a na běžkách (Arnold, Petr a Milan). Arnold pár dní předtím navštívil Priel-Schutzhaus (1420m) se svými kamarády a měl dobré zprávy o stavu sněhových podmínek v oblasti, kterou jsme chtěli navštívit.

      Vyjíždíme z Letňan od Arnolda brzy ráno v sobotu (i když některým se to zdá brzy) a setkáváme se s Petrem v Průhonicích na parkovišti u liduprázdného McDonalda. Cesta do rakouského zimního střediska Hinterstoder (380km) proběhla v poklidu a z parkoviště, které jsem navštívil rok předtím u usedlosti Johanishof (609m), jsme vyráželi už po sněhu a po svých v deset hodin dopoledne. Zvolili jsme pro výstup delší skialpovou trasu na které se ukázaly běžky jako rychlejší. S co nejlehčími batohy, které stejně pro mne byly dost podstatnou zátěží (nedostal jsem se pod dvacet kilo) nám nástup trval neskutečně dlouho. Po opuštění cesty jsme traverzovali dost strmé svahy a den nám rychle ubíhal a nastával okamžik, kdy jsme tušili, že čelovky budou náš další doprovod na cestě na chatu, která se zdála ještě dost vzdálená. Nejsložitější bylo rozhodnutí pro vybrání správného směru stoupání, protože chata nebyla vidět a orientace v soumraku stále složitější. Arnold vzhledem k tomu, že trasu šel nedávno určoval směr a tak se nám v deset hodin večer podařilo na chatu dorazit. Samozřejmě byl otevřen jen zimní winteraum ve kterém už přebývali tři horolezci (dva kluci a dívčina, kteří si krátily večer hraním karet) z hradeckého kraje. Celý nástup nám trval nekonečných deset hodin a po částečném doplnění ztracených tekutin a něco jídla jsme zalehli na volné kavalce. V deseti lidech to bylo tak akorát na dlouhodobější pobyt v této prostoře, aby jsme přežili a tak nejpříjemnější na tom bylo trvalé osvětlení winteraumu zářivkou. Ráno v neděli nám počasí moc nepřeje a v pěti stoupáme vzhůru k sedlu Prielu. Viditelnost se mění od pár desítek metrů do několika set, vítr fouká a tak po pár set výškových metrech, když potkáváme Hradečáky na zpáteční cestě seshora(ani oni nedosahují sedla pro silný vítr a malou viditelnost), vzdáváme další postup a vracíme se sjezdem dolů na chatu. Petr s Milanem to zkoušejí s výstupem bez lyží, ale i oni to po pár metrech vzdávají a končí. Odpoledne se obloha na chvíli trhá a objevuje se i krátce slunce a tak děláme pár filmových snímků vrcholu Grobier Priel a Spitzmaueru, kteří dominují pohledům ze zasněžené terasy před chatou. Bohužel počasí se zase zhoršuje a tak naděje na dosažení některého vrcholu poblíž se vzdaluje. Dnešní noc jsme už na chatě samy. Další ráno jsou podmínky ještě horší a tak se k výstupu musíme vzájemně přemlouvat a nahoru stoupáme jen ve třech. Jelikož můj sjezd na lyžích je nejpomalejší, tak se po zdolání kóty z předcházejícího dne rozhoduji pro návrat, protože další výstup je nereálný. Po návratu na chatu mně čeká největší překvapení celého pobytu a to, že zbytek naší výpravy má sbaleno a je na překvapivé cestě dolů k parkovišti. Kdybych se opozdil jen o pár minut už bych zde nikoho nenašel! Nechápu doposud, jaké rychlé rozhodnutí vedlo větší polovinu účastníků naší akce na předčasný návrat k civilizaci. Kluci dolů sestupují kratší cestou pod nákladovou lanovkou, kterou sestupovali včera na sněžnicích i naši spolunocležníci z Čech. Kamzík a Pavel po chvíli přijíždějí a jsou stejně překvapeni jako já, že zbytek opustil chatu, ale společně se rozhodujeme, zde zůstat ještě jednu noc a druhý den v klidu zabalit a opustit chatu trasou našeho nástupu. Máme dost času, takže si ho krátíme vařením pracně sem vyneseného jídla a jelikož jsme letos vybaveni lavinovými vyhledávači, tak se s nimi učíme zacházet v praxi. Vždy jeden z nás pomocí pípáku vyhledává skrytý přístroj (i dva) zahrabaný ve sněhu. Snažíme se komplikovat vyhledávání matením stop, ale stejně vždy dojde dříve či později k úspěšné identifikaci vysílače. Kamzíkův vyhledávač je digitální a jeví se jako účinnější než oba analogové ze slovenské Tesly - Liptovský Hrádek. Večer přijímáme telefonem SMS zprávu, že zbytek co sestoupil dolů, odjíždí směr Česká republika. Máme klíčky od Arnoldova favorita a tak nám to v zásadě ani nevadí. Ani poslední den ráno zde na chatě se počasí nelepší a tak po nezbytném úklidu winteraumu opouštíme po třech nocích chatu a sjíždíme dolů do údolí. Já poprvé při sjezdu nacházím odvahu na sundání stoupacích pásů a zjišťuji, že to jde opravdu lépe než s nimi. Obávaný traverz, který jsme nahoru absolvovali už za svitu čelovek, přejíždíme díky dobré viditelnosti a výběru trasy bez problémů během pár minut. Nejhezčí úsek podle mne je jízda hlubokým sněhem serpentinami dolů lesem. Po dosažení cesty už jedem ve svých stopách výstupu a po pár zastávkách na filmování jsme rychle dole v údolí. To co nás stálo deset hodin perné práce při výstupu zdoláváme za tři hodinky pohodlného sjezdu. V jednu odpoledne už přezouváme na pohodlné boty, oblékáme civilní oblečení, přivazujeme lyže na nosič a po odstranění bezpečnostní páky na řadicí páce a po nepříjemném houkání výstražného alarmu, se vracíme domů. Po klidné cestě, kde nás čeká jen objížďka na rakouské dálnici před Lincem jedeme přes hraniční přechod Dolní Dvořiště do Čech. Pavla vysazujeme v Praze na jižňáku a do Letňan dorážíme v půl sedmé.

          Na závěr pár svých slov a zkušeností z letošní zimní akce do Alp. Oblast Totes Gebirge je asi nejbližší alpskou oblastí a proto náklady na ni byly asi nejnižší ze všech doposud konaných akcí. Nejkritičtější částí akcí se stává nástup od auta k základnímu táboru, kterým se stává chata a další výstupy se už konají nalehko bez těžkých expedičních batohů. Letošní počasí nám nepřálo a po většinou sněžilo, foukal vítr a viditelnost byla malá. To podle mne také zapříčinilo, že došlo k rozdělení výpravy. Další příčinou byla špatná manévrovatelnost v tomto horském terénu na běžkách. Mé prvotní nadšení z větší účasti lidí vystřídalo překvapení o nejednotnosti při postupu výstupu. Pravidlo, že při více lidí je více názorů na společný cíl a můžou se křížit, se letos naplnilo. Přestože jsme letos nedosáhli žádného významnějšího vrcholu v Totes Gebirge a ani docílená nadmořská výška nebyla výrazná nás neodradí od dalších zimních akcí do Alp. Uvidíme v příštím roce.

                                                                                                                                                                     Venca