červen 2003 - Kamýk nad Vltavou (oblast Roviště - Andrej, Kamzík, Venca )

     Tuto oblast navštěvuji po dlouhých devíti letech, kdy jsme zde lezli naposledy s Dudym, Andrejem a Honzou Mrkvičkou. Dudyho, který nás na Kamýk zatáhl, jsem už pár let neviděl a Honza Mrkvička nedávno pověsil lezení na hřebík a vyměnil ho za kolo, jako už více lidí z našeho klubu. Vyrážíme v sestavě já, Andrej s dcerou Andreou a Kamzík na jeden den. Výjezdu předcházelo informování lidí o oddílové akci, ale jak už to bývá naplnili jsme pouze jedno auto. V neděli vyrážíme po ránu od Andreje z Horních Počernic a do kempu Roviště přijíždíme bez bloudění, které nás potká až v sestupu strží dolů k nástupům u Vltavy. Začíná být po ránu nesnesitelné horko a tak v kempu dáváme postupový dvanáctistupňový gambrinus a spřádáme plány na naše lezení. Jdeme už pěšky dozadu k oblasti Roviště, kde to vypadá, že slunce bude aspoň dopoledne odkloněné. Přecházíme sestupovou cestu a bloudíme při sestupu v hustém porostu píchajících keřů. Na rozlezení mám vyhlídnutou stěnu zvanou Emanovy zahrádky, kde jsme už lezli s Honzou Mrkvičkou. Od té doby už cest přibylo a tak lezeme zde všechny cesty, které jsou dobře odjištěné a převážně nižší obtížnosti (do V+). Za chvíli jde slunce i sem a tak se chodíme chladit do Vltavy. Lezeme ve dvojkách (já s Kamzíkem, Andrej s dcerou) a vždy stahujeme lano dolů, takže si opravdu zalezem vše i na prvním. Potkáváme hodně lezců, převážně mladejch nadupanejch a s atraktivními lezkyněmi. K polednímu přichází i duchovní otec této oblasti a autor většiny cest zde - Franta Mezera i se svými psi, který leze vedle na Trůnu. Máme na sebe obrovské štěstí, naposledy jsme se potkali letos v lednu na ledech na Mařence. Po šesti vylezených cestách přecházíme vlevo na cestu Poslední kovboj za V+ v Dračí stěně a vyměňujeme si stěnu s neznámou dvojicí, která zde lezla cestu Lásky jedné plavovlásky. Ten kluk byl opravdu dobrej zato ta dívčina na to neměla. Naší cestu vyváděl Kamzík a podle Franty, který zrovna šel kolem, v ní trochu bloudil (nešel k druhému kruhu, ale lezl více vpravo). Použil i svoje jištění friendy, které tam  nechal a mně nezbylo nic jiného než lézt za nimi a pak je ze slanění sundat. Vedle na pilířku je pěkná sokolíkovitá tříkruhová cesta - Pověste ho vejš! (já jí lezl na druhým s Dudym v roce 1994), která neunikla Andrejovi pozornosti a tak se do ní pustil a vyvedl ji Kamzíkovi. Potom jsme všichni přešli proti proudu pod stěnu Monolitu, kde jsem na Frantovo doporučení nalezl do cesty Revoluční za V. Začátek šel bez problémů, ale nahoře v koutě jsem zvolil špatné pokračování a začal lézt novou variantu a stálo to za pěknou vraždu! Musil jsem si čistit stupy, volné kameny začaly padat dolů na Kamzíka a ve finále při výlezu se mi seklo lano a já se musel odvázat, abych vůbec mohl dolézt. Potom jsem obešel celou stěnu a došel dolu, kde jsme vytáhli druhé lano a Kamzík do cesty nastoupil. V klíčovém místě, kde se přelézá z kouta vlevo do mírně převislé stěnky nás to nepustilo dále i když jištění byla od sebe nedaleko a dala se pohodlně cvakat. Nechali jsme dalších pokusů a zanechali zde horolezecký pytel, pro který se sem ještě určitě vrátíme a doufám, že dříve, než za tich devět let, jako letos. Další problém byl s nahoře seknutým lanem, které jsme chtěli sundat ze slanění, ale díky tomu, že se nám cestu nepodařilo dokončit, tak jsem tam musel vylézt zespodu. Nešlo vůbec vypáčit ze seklé hrany a už jsem uvažoval i o jeho ušmiknutí. Po čase se ale zázračně uvolnilo a já stál před rozhodnutím, zda pokračovat rozbitým terénem vzhůru, nebo se vrátit na polici, kde se dalo slaňit k nástupu. Rozhodl jsem se k ústupu dolu ke Kamzíkovi a v posledním kroku nad policí jsem skončil v šípku, který mně pořádně sedřel až do krve. Už jsme toho měl opravdu dost a tak jsme to dnešní lezení zde na Kamýku zakončili. Andrej s dcerou taky s lezením končili na Kulečníková kouli za 7 a tak po zabalení matroše a umytí ve Vltavě jsme došli zpět do kempu na zasloužené občerstvení. Já jako řidič, protože řidiči ten tvrdej chleba maj, jak se zpívá ve známé písničce od Vodičky, jsem si dal pouze jedno a pak zůstal u nealko nápojů. Kamzík to studené pivo nemohl pít rychle, ale do Andreje to teklo, jak špína do kanálu. Vůbec se mu nechtělo domů a na cestu do auta si koupil ještě lahvový. Už toho měl dost a při vystupování u něj v Počernicích před domem to už pěkně šněroval. Vyjížděli jsme až po osmé hodině večerní a na mé poměry s felicií docela rychle dorazili do Prahy. Počasí se už zhoršilo a na cestě z parkoviště domů mě potkala průtrž mračen a na mne nezůstala nitka suchá.

        Celkové zhodnocení našeho jednodenního výletu na Kamýk po lezecké stránce i přes poslední nevylezenou cestu (pytel za V?!) dopadlo dobře. Určitě vltavská žula patří k těm lepším oblastem a rozsahem k těm větším a hlavně dobře odjištěným, což pro lezce, jako jsme mi, není zanedbatelné. Nejlehčí cesty do klasifikace IV zde moc nejsou a tak se musí lézt pětky a víc, což je pro nás s Kamzíkem při stylu OS trochu problém. Dobře je na tom Andrej (mladí střídají excelentní výkony s krizemi), který je v našem klubu podle mne teď absolutní výkonnostní jedničkou (na písku určitě). V okolí jsou další skály popsané v průvodci Vltavská žula (II.vydání) od Franty Mezery. Na protějším břehu se nachází oblast zvaná Velká, kterou jsme sice dnes nenavštívili, ale která také vydá na několikadenní návštěvu, takže někdy příště.

                                                                                                                                                                       Venca