Hohe Taury 5.7. - 8.7. 2000
Rudolfhůtte (OAV - Alpincentrum) 2353m
autobusem, Jogín a 90 instruktorů a 10 lektorů
Letošní můj druhý výjezd do Alp nám naplánoval ČHS jako závěrěčné praktické soustředění aspirantů na instruktory ČHS II.třídy. Vedoucím zájezdu byl námi všemi milovaný předseda metodické komise a vedoucí lektorů Zdeněk Teplý. Dalšími lektory byli známé osobnosti našeho sportu jako Joska Uherka, Láďa Nejedlý, Soňa Vomáčková, Standa Šilhán a další. Necelý týden bez jídla nás přišel na 3800 Kč s cestovkou CK Hradec Tour. Další výdaje byli nějaké šilinky za lanovku, drahé pivo na chatě (36 šílasů), pojištění a za jídlo vezené z Čech. Sraz s Jogínem jsme si naplánovali na pravidelnou schůzi H.K.Stáří do naší klubovny "U Pecků", kde jsme chvilku poseděli s kamarády z oddílu a po osmé hodině už spěchali na metro.
Odjezd obou autobusů byl od metra Rozptyly v půl desáté. Po devíti hodinách jízdy přes Dvořiště, Salzburg a Zell am See jsme dorazili na parkoviště Enzinger Boden (1468 m) k lanovce na chatu Rudolf-hůtte u jezera Weisee. S Jogínem jsme počítali na pěší výstup na chatu (asi 3 hod), ale náš vedoucí zájezdu rozhodl jinak. Cesta moderní kabinkovou lanovkou s přestupem u jezera Grunsee byla zážitkem za stopadesát šilinků (sleva na průkaz ČHS pouze 10 šilinků). Na chatě nás ubytovali ve společných noclehárnách ( mi v názvu Láger 3 pod střechou nad třetím patrem) asi po pětadvaceti a hned odpoledne jsme už plnili bohatý program soustředění, který každý dostal písemně. Dále ve dvojicích se fasovali mapy okolí s horolezeckým průvodcem přilehlých vrcholů. Po svobodném rozdělení do družstev, kde jsme se zařadili k Zdeňkovi Sekerovi, kterého jsme důvěrněji poznali na konzultacích na Frydštejně jsme šli za jezero Weisee na nácvik chytání pádů na firnovém poli, brzdění cepínem při pádu a pohyb po sněhu a ledu. Navečer na chatě bylo co sušit, protože sníh nestál za nic a po večeři uvařené ve spojovacím tunelu k lanovce začalo lezení na umělé stěně, která je umístěna uvnitř chaty přes tři patra vysoká a perfektně přehledná ze všech pater.
Ve čtvrtek míříme dolů traversem cesty 715 na ledovec Odenwinkees, kde se rozdělujeme na dvě skupiny, kdy jedna míří vzhůru do vysněženého žlebu a ostatní včetně nás na hřeben vedoucí na Johannisberg (3453 m). Počasí se zjevně zhoršuje a část z nás se rozhoduje vrátit zpět. Při sestupu pozorujeme vrtulník, který přistává na ledovci a poté zjišťujeme, že na protějším svahu došlo k pádu lezce asi 400 metrů ve žlabu a dochází tam k záchranné akci. Nevíme o koho se jedná! Dole na ledovci se navazujeme do trojic a pochodujeme k ledovému svahu, kde zdoláváme lehčí ledovcovou stěnku pomocí cepínů a potom slaňujeme dolu. Sestupujeme pomalu navázáni celým ledovcem kolem místa, kde přistál vrtulník a vidíme stopu po padajícím tělu lezce. Při dosažení chaty zjišťujeme, že zraněný je náš kamarád z kurzů a má otevřenou zlomeninu bércové kosti. Na stěně procvičujeme vytahování zraněného spolulezce na štand do výšky deseti metrů. Docela je to pěkná makačka a to má Jogín jen 70 kilo. V osm se scházíme v salónku, kde dostáváme kázání o nebezpečnosti horolezectví a naší nezralostí jako instruktorů lezení od vedoucího zájezdu. A to ještě mají být uskutečněny teoretické pohovory s lidmi, kteří neuspěli na závěrečkách na Frydštejně a s těmi co vůbec závěrečný teoretický test nedělali. Nakonec to všichni udělali a kolektivní vina s úrazu se přenesla na postiženého, který nenásledoval při výstupu lektory a nebyl navázán. (já osobně si myslím, že při navázání by byli stejně oba dva zranění nebo mrtvý, protože by ten svah kolem 70 stupňů stejně neubrzdili)
Ráno odcházíme na protější stranu za jezero a stoupáme už po ledovci opět navázáni vzhůru na Sonnblick, ale opět kvůli počasí a naší vůli nedosahujeme vrcholu. Při zpáteční cestě simulujeme transport raněného dolů na úpatí ledovce k vrtulníku. Při návratu ještě kluci z Dobříše předvádějí výstup od štandu nepříjemnou stěnkou a slanění ze stěny za smyčku. Vše zvládají úspěšně hlavně k radosti našich lektorů, protože další nepříjemnost by náš hlavní asi nepřežil a po čtvrté hodině už míříme na chatu. Po nezbytném vaření v tunelu je na programu přednáška o strečinku, předvedení lékárny od firmy Mamut a diskuse s lékařem o stravování při horolezecké činnosti. V osm hodin nastává zlatý hřeb kurzů a to slavnostní předávání průkazů instruktora na který jsme rok čekali. Slavnostní chvíli jsme si s Jogínem vychutnali při pivu z opravdického pulitru a ne z těch zatracených plechovek.
Poslední ráno na chatě stáváme brzy a balíme veškerý matroš, protože musíme ubytovací prostory opustit do deváté hodiny. Své popelnice (také jsem dost často slyšel krásný výstižný název klíště) dáváme dolů k recepci a chystáme se na odchod dolů. Odjezd autobusů je naplánován na 18 hodinu, protože se musíme ještě stavit v nemocnici v Zell am See. Kupuji pohled okolí chaty a s Jogínem jako jedni s prvních zdarma sjíždíme na mezistanici lanovky. Tam zjišťujeme nepříjemnou věc, že nám chybí plynový vařič a tak se pro něj nahoru Jogín vrací. Dole na spodní stanici už jsou autobusy připraveny k nalodění. Vaříme čaj do kterého dáváme fernet, popíjíme pivo, které zde stojí pouhých 18 šilinků, doktor vytahuje nějakou meruňkovici a Joska pravou nefalšovanou moravskou slivovici. Poprchává, ale nám to evidentně nevadí, protože už to máme za sebou a pomalu dopíjíme a chystáme se k odjezdu. Asi kolem čtvrté jsme kompletní včetně těch co šli dnes ještě lézt a tak zvedáme kotvy směr nemocnice v Zell am See, kde navštěvujeme operovaného kamaráda a pak trádá směr Česká republika.
Hraniční přechod Dolní Dvořiště projíždíme před půlnocí a v Praze - Rozptylech přesedáme do druhého autobusu v půl druhé ráno. Ještě že nás dopravili aspoň na Hlavní nádraží, kde jezdí noční autobusy. Loučíme se s ostatními a stíháme 505, která jede přes Vychovatelnu směrem na Čimice. Na Vychovatelně nám ujíždí 509, protože její stanice, která se také jmenuje Vychovatelna je za rohem a kdo to nezná má smůlu a musí čekat další třičtvrtěhodinku na další, tak jako mi. Zbytek cesty už je bez komplikací a já se dostávám ve čtyři ráno domů do postele.
Po sportovní stránce, jelikož jsem si na cvičnou stěnu pouze sáhl a lezení ve skále jsem neabsolvoval vůbec, tento kurz dost zaostal za očekáváním, protože většina výkonů byla pouze horolezecky teoreticko-naučně-poučná. Hlavní bylo dosáhnout průkazu instruktora a to se nám oběma podařilo a tak na nějaké sportovní výkony se budeme do Alp muset podívat až příště.
instruktor 0516 - Venca
