Itálie 21.1-26.1. 1994
Ortler 3950m
Škoda1203(stará),Kamzík,Milan,Tomáš,Petr,Venca
Letos vyjíždíme hned začátkem roku v opravdu zimních podmínkách. Nejede Arnold, protože shání peníze na výlet do Ameriky a tak na jeho místo bereme Milana. Jeho rok narození se blíží tomu mému, ale jeho dobrá fyzička a zkušenosti s vysokohorskou turistikou jsou pro nás přínosem a hlavně je to výkonný prošlapávač stopy což je na této akci to nejdůležitější. Vyjíždíme už s vyzkoušenou dvanátsettrojkou, která nám však natropí dost problémů a předem říkám, že s tímto vozidlem už nikam nepojedu! Výjezd jako vždy v pátek odpoledne od Tomáše z Proseku směrem na Dolní Dvořiště. Na hranicích navečer prohlížejí rakouští celníci hlavně prostor vzadu, kde máme batohy a zimní matroš. Asi hledají nějakého Ukrajince či Jugoše. Za hranicemi nás dvakrát zastavuje rakouská policie a baterkou prohlíží náš zavazadlový prostor, kde hledají černé pasažéry. Cestu si zkracujeme krátkým úsekem za Salcburkem přes Německo a zpět na Insbruck. Kilometrově to vychází kratší, ale silnice je samá zatáčka a tak si myslím, že to není dobrá zkratka. Insbruckem projíždíme po dálnici v údolí řeky Innu a odbočujeme na rakousko-švýcarsko-italské pomezí. Svatý Moric je podle značky necelých padesát kilometrů. Na italských hranicích přichází mé první setkání s italskými karabiniéry. Odstavují nás stranou a vyzvídají kam máme namířeno a na jak dlouho. Jejich zájem je o naší finanční hotovost. Dáváme dohromady své valutové zásoby asi v pěti měnách, abychom ukázali, že při potížích nezůstaneme Italům na obtíž. Zachraňuje nás hlavně Milan se svými mařenami, protože já osobně mám pouze třista šilinků a to je skoro nic. Celník nám sděluje po zjištění, že jsme horolezci informaci o nočních teplotách kolem -20°C. Nastávají nám první starosti s autem. Nejde nastartovat a protože celnice je do kopce a se zledovatělým povrchem, tak máme starosti, jak nejrychleji zmizet. Divím se, že nás nechali s takovou herkou vůbec na jejich území vstoupit. Venku mrzne a topení jde na plný výkon, ale i tak je zima a mi pokračujeme zachumláni do péřovek. Na italských silnicích nás všichni předjíždějící zdraví svými klaksony. Jsme stále pro ně raritou, ale hlavně mě rozčiluje, že oni jezdí uvnitř s krátkým rukávem, kdežto mi v kulichu. Před příjezdem do horského střediska Sulda-Sulden(1850m) musíme v jednom ostrém stoupání i vystoupit a pomáháme tlačit naše expediční vozidlo.
Přijíždíme na prázdné parkoviště, kde se rychle převlékáme do lezeckého, plníme batohy vším potřebným a vyrážíme po okraji sjezdovky vzhůru na chatu Rif.K2 (2330m). Sjezdaři nás okukují a nevěří, že se s tak těžkými batohy táhneme pěšky, když nad námi jezdí sedačková lanovka. Asi jim dáváme zabrat s naší identifikací. Naše výzbroj je pestrá od různých světových výrobců a tak např.Petr má italské Vegy od Scarpi, já s Tomášem rakouské Koflachy a Kamzík s Milanem 
slovenské duplexy z Popradu. U konečné lanovky je chata K2, kam dorážíme dost pozdě a tak uvažujeme co dál. Mluvíme s italským policistou na lyžích, který nám při loučení přeje hodně úspěchů při výstupu na Ortler a potvrzuje nám, že je zde hodně nového sněhu a cesta dál bude určitě nevyšlapaná. Traverzujeme po pás ve sněhu úbočím směrem k chatě Tabaretta-hutte (2556m). Na chatu přicházíme jednotlivě, každý podle svého tempa až v noci při svitu měsíce a utrmáceni zalézáme do zimního prostoru umístěného v podezdívce chaty. Tomáš, který přichází poslední má smůlu v tom, že v místnosti jsou jen čtyři matrace a nás je pět. Stejně je to paráda spát pod střechou, kryti před nepohodou. Vaříme a je nám fajn. Teplota na teploměru už začíná stoupat do kladných hodnot. Ráno vyrážíme na sedlo Barenjoch(2877m), ale cesta ve sněhu po kolena neubíhá a krátce pod sedlem jsme nuceni vytáhnout lano a odjistit strmý výšvih. V sedle se rozhodujeme, že zde přespíme a tak zhotovujeme plošinu pro dva stany. Spím s Kamzíkem a Milanem a proto necháváme venku matroš i batohy, které ráno vyhrabáváme zpod sněhu, který přes noc napadl. Odtud je ještě moc daleko na vrchol a reálně hodnotíme situaci. Zkoušíme postup po hřebenu na Payer-hutte, ale po několika desítkách metrů zjišťujeme, že je moc sněhu a dál nás to nepustí. Vracíme se! Necháváme batohy v sedle a pokračujeme nalehko na vrchol Baarenkopf (2938m - v italštině krásně M.del.Orso), který je naším nejvyšším bodem výpravy. Vrchol bereme útokem asi po půl hodině rychlého výstupu hřebenem. Ještě záběry videokamerou samospouští a rychlý ústup na chatu Tabarett, kde pořádáme hostinu, protože jídla máme moc a nikdo to nechce táhnout dolů. Začíná padat sníh. Večer zatápíme v násypných kamnech a pálíme společně s odpady i několik polínek dřeva, které vydávají příjemné teplo v místnosti. Už dva dny nepotkáváme ani živáčka krom rodinky sněžných pěnkav, které si pochutnávají na naší vánočce a jsou zajímavým objektem pro Petrovu kameru. Ráno sestupujeme pod nákladovou lanovkou dolů do údolí a opouštíme Sulden.
Skončila horolezecká část a začíná strastiplná cesta domů. Auto nemá výkon a nedrží volnoběh. Po pár kilometrech se vaří voda v chladiči a proto zastavujeme. V malé vesničce ještě v Itálii jsme zastaveni dopravní policií a jsme podrobeni kontrole. Nechtějí ani naše pasy, ale vyžadují doklad o našem vozidle. Prohlížejí technický průkaz a naši škodovku za velkého zájmu zvědavých vesničanů. Kontrola končí a mi roztlačujeme auto směrem na rakouské hranice. Na hranicích si to s tím roztlačováním zopakováváme a pak i při průjezdu do Německa i Česka.V Landecku zastavujeme a při drobném mrholení prohlížíme výlohy obchodů. Tankujeme benzín, platíme v šilinkách a jelikož auto má oproti loňsku větší spotřebu, tak nás čeká tankování i v Německu. Najíždíme na dálnici a v jednom delším tunelu, kde je povolena 80km rychlost a zákaz předjíždění vytváříme několikakilometrovou šňůru aut, hlavně kamionů. Ty nás pak se strašným troubením za tunelem předjíždějí. Jedeme celou noc a k ránu se dostáváme do Čech. V Plzni opět tankujeme a najíždíme na naší dálnici D5. Před Prahou v táhlém kopci za Loděnicí musíme řadit už i druhý převodový stupeň a po dvou hodinách jízdy z Plzně odbočujeme v Rudné na Cvrkyni, kde chceme naší anabázi dokončit. Auto už odmítá jet i po rovině, roztlačujeme jej a asi dva kilometry před cílem úplně vypoví službu a nenaskočí. To je náš konec! Petr jde pěšky domů a po půl hodině přijíždí s traktorem a zapřahává auto do vleku. Představujeme si co by se stalo, kdyby nám to kleklo v Itálii. Už jsme doma, prohlížíme záběry z videa a zaříkáváme se, že s tímto autem to byla poslední akce.
Venca
