Jdi na obsah Jdi na menu

       Poslední slanění roku 2009 je již minulostí. V dnešní uspěchané době, než se člověk stačil ohlédnout, tak nám minulý čas již proklouzl mezi prsty a nám zůstala jen vzpomínka.

Obrazek

Tuto vzpomínku a Vencův příspěvek bych chtěl ještě doplnit, aby ti, kteří nebyli přítomni, si udělali ucelenou představu o letošním posledním slanění našeho klubu.

           Ale teď pěkně od začátku:

         Konkrétní podobu letošní  slanění začalo dostávat na klubové schůzce 13. října v Mamutu, kde se sešlo aktivní jádro klubu s příznivci klubu. Po této schůzce a dalších upřesněních čítal počet účastníků 20 až 23 dospělých a 5 dětí. S tímto počtem se kalkulovalo i při nákupu potravin a dalších pochutin, ale skutečná účast byla trochu jiná. Předesílám, že  letos vládu nad kuchyní převzal Pavel „Štika“, který rovněž zabezpečoval část potravin.
          Počasí naší podzimní klubové akci nepřálo, i když dva týdny před samotným datem slanění  se modely atmosféry přikláněly k variantě, že by mohlo být pěkné, klasické babí léto. Jak se naše událost blížila, tak výpočty se zpřesňovaly - ale v náš neprospěch. Místo očekávaného pěkného počasí přišla do severních hor naší republiky kalamita v podobě značné sněhové přikrývky, na kterou příroda nebyla vůbec připravena. Výsledkem této zkázy byl jen žalostný pohled na polozelené listnaté stromy obalené velkou vrstvou sněhu. Pod touto zátěží se potom začaly ulamovat větve, někde padaly i celé stromy. Na Libverdě v pátek  16. října bylo cca 20 až 30 cm ulehlého sněhu.

Obrazek

          Já jsem na Libverdu, coby místní, dojel se všemi zásobami v pátek dopoledne. Nejdříve jsem se zastavil v Bílém Potoce u Otty Šlégra,  správce objektu „Na Vyhlídce“, pro klíče. V Bílém Potoce byla ještě větší pohroma než na Libverdě, kde domy byly bez elektrického proudu do pondělí, než se závady odstranily. Objekt „Na Vyhlídce“, kde se uskutečnilo naše rozlučkové setkání s letošní lezeckou sezónou, má tu výhodu, že elektrické vedení je umístěno od transformátoru v zemi, takže v domě vše fungovalo, jak mělo. Jen přístup byl trochu komplikovanější, protože veškeré přístupové cesty byly pod sněhem. Průběžně jsem informoval řidiče jednotlivých osádek o situaci na místě a zejména o stavu silnice z Mníšku u Liberce přes Oldřichovské sedlo do Raspenavy. Nejvíce vystrašený z informací z médií byl Andrej, se  kterým jsem měl několik telefonátů. Ten mi začal do telefonu vykládat, že podle medií se po 14 h přes Jizerky přežene další kalamita a že bude trvat až do páteční noci. V posledním telefonátu jsem mu řekl: „Kdo je tu odborníkem přes počasí, ty nebo já ??!!! Nemůžeš věřit všemu, co vyplodí a vypustí jednotlivá média.“  Dále jsem mu řekl, že i přes tyto extrémní podmínky, které nastaly, ať přijede, že silnice jsou po většinu trasy bez problémů sjízdné.

Po předání klíčů od chaty jsem jel zpět na Libverdu, kde jsem zapnul topení, aby v jednotlivých pokojích bylo teplo. Potom pro mne začala obtížnější etapa. Jak dostat v tom hlubokém sněhu veškerý proviant nahoru? Zamyslel jsem se a ze stodoly vytáhl staré, dobré sáně na svážení dřeva. Naložil jsem je a hurá, tradá z mého domu nahoru „Na Vyhlídku“. Udělal jsem dvě otočky, ale stačilo to. Proviant byl na místě a mohlo se vařit. Z mého domu nahoru „Na Vyhlídku“ to je asi cca 300 m, takže když jsem to sečetl, tak jsem v pátek udělal malý výstup ke skalám, kde by se dalo slanit.

Obrazek

Jak jsem dovezl poslední várku proviantu, objevil se první účastník slanění – Peťas, doprovázen svými dcerami – Lenkou a Simonou. Po složení první vynášky od „Obřího sudu“, šli ještě pro druhou. V ní měl Petr ukrytou objemnou krabici, ve které se schovávala velká železnice s lokomotivou a vagóny, vše vyrobeno z plechu. Hračka, po které v dnešní době dychtí mnozí sběratelé. Po příchodu Petra s druhou vynáškou se objevil Pinďa s dcerou Katkou a Eva. A než jsem se rozkoukal, tak na mne vybafnul Křižák se svoji osádkou -  Wallounem, Bohoušem Myslíkem, Sylvou a Andrejem, který byl nějaký „přepadlý.“ Osádka dalšího auta jim dýchala na záda ve složení – Venca, Dan, Pexeso a Kamzík. Sólová skupina byla Dáša s Honzou. Poslední, na koho jsme čekali, byl Pavel „Štika“ s Janou, malým Šimonem a dcerou Luckou, kteří byli již v blízkosti naší „základny.“ S Janou jsem se domluvil, že až budou na parkovišti u „Obřího sudu“, tak pro ně vyšlu pomocný tým, který jim pomůže s kočárkem s malým Šimonem.  Kolem dvacáté hodiny byli všichni na chatě, po počátečních malých ubytovacích manévrech i na svých pokojích, jen Walloun byl umístěn v jedné z chatek. Na jednom pokoji dokonce vznikl „Dívčí klub“, jak si jej Lenka, Simča, Lucka a Katka nazvaly.

             A páteční večer se mohl rozjet. Ve společenské místnosti začala zábava,  v kuchyni - jak jsem již naznačil - letos kraloval Pavel „Štika“ a já jsem mu dělal pomocného kuchaře. Nejdříve jsem udělal studené mísy, které byly podány mezi bavící se lezeckou společnost. Mezitím Pavel připravoval základ na segedinský guláš. Zbytky masa a ořezané kosti jsem dal péct. Potom se rozjel kuchařský „koncert“ v celé kuchyni, kdy nám chtěla většina členů klubu pomáhat, ale nakonec jsme si nechali jenom Křížáka, který nám nakrájel cibuli, kterou jsme potřebovali jako podklad pro španělské ptáčky, které jsme s Pavlem připravovali na druhý den. Potom již jenom Pavel na jednom konci kuchyně dokončoval segedinský guláš a já na druhém jsem z trouby již vytahoval hotovou pečínku, ze které jsme si trochu uďobli a poslali mezi veselící se členy klubu. Tam ve společenské místnosti Petr s děvčaty začal stavět železnici, aby si mohli hrát nejdříve dospělí a potom děti.

Obrazek

Páteční večer ke spokojenosti všech končil hluboko po půlnoci již v začínajícím sobotním čase.                

V sobotu ráno jsem byl první na nohou, abych včas připravil pro všechny bohatou snídani, tak jak bylo inzerováno v propozicích k poslednímu slanění. Po snídani se začalo řešit kam se půjde, protože letošní podmínky byly velmi „kruté“. Tolik sněhu v říjnu nepamatuji - a to mám již padesátku za sebou. V práci (na oddělení meteorologické předpovědi v ČHMÚ) jsem v dochovaných archívech nenašel, že by za posledních sedmdesát, osmdesát let v říjnu v této oblasti napadalo takové množství sněhu.

Po poradě a různých návrzích, se nakonec dohodla trasa vedoucí  přes Libverdu směrem k chatě „Jizerka“, kolem ní dále k chatě „Hubertka“, kde se rozhodne o osudu další cesty. U „Hubertky“ skončily děti a jejich doprovod. Dále, směrem k „Tišině“, se vydala jen skupina ve složení Venca, Dan, Pexeso, Kamzík, Křižák, Andrej, Sylva, Dáša a Mrkva, která za pomoci Vencova přístroje pro určení zeměpisné polohy pomocí GPS hledala v mlze ten správný směr. Walloun s Bohoušem se „skutáleli“ do Libverdy, kde vzali ztečí některou z místních hospod (nebo to bylo Walloune jinak??).

Rodinka ve složení Pavel „Štika“, Jana a malý Šimon se vzhledem ke „kočárkově nesjízdné“ trase rozhodla, že se pojedou podívat do Liberce. Zde navštívili horolezeckou stěnu a jejich další program je mi neznámý (v komentáři může náchodská skupina tuto poznámku upřesnit).

Obrazek

Sobotní výpravy směrem na „Hubertku“ a „Tišinu“ jsem se nezúčastnil, protože jsem chtěl využít situace, kdy na chatě a v její blízkosti nikdo nebude. Po odchodu všech jsem zašel domů pro motorovou pilu. S ní jsem pak pokácel a zlikvidoval poškozené stromy a spadlé silné větve v areálu, aby někoho neohrožovaly. Koneckonců - v pátek odpoledne jsem se nachodil v hlubokém sněhu dostatečně.

Prvními navrátilci (kolem 14. hodiny) byly děti se svým dospělým doprovodem. Po jejich příchodu (Eva, Pinďa, Peťas a Dívčí klub ve složení Lenka, Simča, Lucka a Katka) jsem začal vařit rýži, která byla podle šéfkuchaře (Pavel „Štika“), připravena na dobré úrovni. Malý kolektiv, který byl v té době na chatě, se rozhodl, že k obědu si dá španělské ptáčky. Ale ouhle, maso bylo nějaké tuhé, jako ze stoleté krávy. Až večer, po příjezdu šéfkuchaře z Liberce, jsme se dozvěděli, že maso bylo potřeba dodusit, ale to nám při odchodu neřekl; proto se na jeho hlavu sesypala oprávněná kritika a hrozilo, že mu bude sťata hlava za tuto neodpustitelnou chybu. Nakonec byl vzat na milost a jen díky tomu přežil...

Odpoledne si Petr hrál s dětmi, které pod jeho vedením rozšířily kolejiště o nové „kilometry“ i s výhybkami a o mnohá další doplnění, jako byly názvy jednotlivých stanic apod. Když se děvčata hrou nasytila, našla si jinou zábavu a na chvíli se ponořila do svého dívčího světa. Ostatní se zabrali do družného rozhovoru při dobrém pití.

                Dalšími navrátilci byli někteří členové útočné skupiny na kótu 873 m (pravděpodobně Tišina) – Andrej, Křižák, Sylva, Dáša, Mrkva, kteří cestou potkali Wallouna a Bohouše. Z této sedmice odpadl Mrkva, kterého Dáša našla v posteli, zahrabaného v pokrývkách. A nebyl jediný odpadlík!!! Také Andrej byl tak fyzicky znaven, že ulehl do postele a odmítl i podávanou večeři. Naopak ostatní se jí vehementně dožadovali. Takže se začal servírovat Segedinský guláš s knedlíkem jako správný základ pro dobré pití z Plzně a Svijanského Mázu.

Mezitím došlo aktivní  jádro útočné skupiny ve složení Venca, Dan, Kamzík a Pexeso, které bylo následováno Pavlem „Štikou“, Janou a malým Šimonem, kteří se vraceli z Liberce. Po dobré večeři, při které si Křižák s Wallounem hráli na scénky z filmu „Obsluhoval jsem anglického krále“, se rozjela zábava, při které se zapojily i děti a pošimrala naše bránice.

Během večera proběhlo slavnostní uvítání malého Šimona Kramule do kolektivu HK Stáří Praha. Při této příležitosti obdržel za náš klub pěkného myšáka, s kterým již večer usínal, a kousátko. Během večerní zábavy potom někoho napadlo se mne zeptat, zda není k dispozici nějaký strunný nástroj. Na tuto otázku jsem odpověděl: „Sečkejte malou chvilku a pokusím se něco vyčarovat.“ Zašel jsem do správcova skladu, od kterého jsem měl též klíče, a půjčil jsem si tam kytaru, na kterou potom něco zahráli: Mrkva, Kamzík a Jana. Večerní show byla pomalu zakončena kolem půlnoci, kdy se všichni odebrali spát, protože tato sobota byla pro mnohé velmi fyzicky náročná.

Obrazek

            V neděli, opět po dobré společné snídani, se řešilo co dál. Hlavní jádro klubu zůstávalo, jen někteří se chystali k odjezdu. Před obědem odjel Mrkva s Dášou a potom Křižák, Sylva, Walloun a Bohouš. Mezitím za pomoci Danova iPhonu jsme zjistili telefonní číslo na správce lezecké stěny v Hejnicích, které jsem si zapomněl uložit. Po krátkém telefonátu s panem Kašparem, s kterým jsem se již domlouval ve čtvrtek před „Posledním slaněním“, zbytek členů klubu včetně dětí se vydal navštívit místní lezeckou stěnu. Předvoj ji našel bez problému, jen Pavel „Štika“ s Janou, kteří se zdrželi rodičovskými povinnostmi kolem malého Šimona, byli na místě trochu dezorientovaní a nemohli najít vchod do tělocvičny Základní školy, ve které je tato stěna umístěna. Po aktivním lezení (zážitky z lezení můžete doplnit v komentáři) se všichni kolem 13. hod vrátili na naši základnu „Na Vyhlídce“, kde se servíroval společný oběd. Po obědě se pozvolna začalo balit a uklízet a pro některé jsem připravil malé balíčky toho, co se nesnědlo a nespotřebovalo, protože - jak jsem již na začátku uvedl - předpokládal se vyšší počet účastníků letošního Posledního slanění.

Obdaroval jsem zejména všechny děti, potom Wallouna, s nímž měla přijet Věra. Dále za svoji ochotu a „čarování“ v kuchyni jsem se vyrovnal s Pavlem, který si to plně zasloužil. A protože Andrej odmítl přinést Věře a Klárce připravený balíček, tak ten jsem rozdělil mezi Evu a Janu.

Obrazek

             Po provedeném úklidu a umytí „černého“ nádobí se zbytek přítomných se mnou rozloučil a vydal se směrem ke svým domovům.

Já jsem ještě zůstával do pondělí. V pondělí jsem vše zkontroloval, povypínal, uklidil zbytky umytého nádobí a připravoval jsem se také k odjezdu. Při předání klíčů správci objektu Ottovi jsme se dali do rozhovoru, kdy jsem se ptal na možnosti o letních prázdninách jako odpověď pro Lenku Francovou a Janu Brslinkovou. Mezi jiným mi Otta sdělil, že členové našeho klubu, dokud tam bude on správcem, mají na „Vyhlídce“ dveře otevřeny. Tímto jsem se s Ottou rozloučil a ujížděl jsem do Prahy, kde mne od úterý čekala šňůra dvanáctihodinových směn.

                                                            Zapsal Jarda, organizátor této klubové akce, s korekturou od Evy                        

 P.S.

Závěrem bych chtěl poděkovat za kuchařskou aktivitu Pavla a všem, kteří se podíleli na pomoci v kuchyni, zejména Peťase a Pindi při mytí černého nádobí. Dále chci poděkovat všem, kteří se podíleli na tom, že jsme chatu opustili v takovém stavu, že správce je s námi natolik spokojen, že nemá problém s námi dále spolupracovat.

A kdo se „Posledního slanění – Libverda 2009“ účastnil:

Dospělí: Jarda, Venca, Mrkva + Dáša, Kamzík, Dan, Pexeso, Sylva, Walloun, Bohouš, Křižák, Andrej, Eva + Pinďa, Petr, Pavel, Jana (17);

Děti: Lucka, Katka, Lenka + Simča a malý Šimon (5).

 

Náhledy fotografií ze složky Poslední slanění 2009 od Walouna

Komentáře

Přehled komentářů

Dan - podrobněji to napsat nejde

Jardo k tomu není co dodat. Myslím, že se kritiky ani reakcí nedočkáš :D. Snad tam jen chybí můj a Vency nález cashky na Tišině.

Jarda - KRITIZUJTE a DOPLŇUJTE

Tak jste se konečně dočkali mého článku, který byl již zpracován před týdnem. Příspěvek čekal na korekturu, protože já jsem neměl již sílu na jeho konečnou kontrolu, poněvadž jsem měl velkou šňůru dvanáctihodinových směn za sebou. Jinak kritizujte, reagujte a doplňujte v komentářích to, co jsem nezaznamenal, nebo zaznamenal chybně a zkresleně.
Jarda