Poslední slanění 14.-16.10. 2005 – Albrechtice v Jizerských horách u Peťase
Letošního slanění se zúčastnilo celkově 19lidí včetně dětí, takže se jedná jednoznačně o dlouhodobě nejnavštěvovanější oddílovou akci klubu H.K.Stáří. Už více let se ho účastní i lidé pro které je to první, ale i zároveň poslední klubová akce 
v tom roce a naopak pro pár stálých účastníků je to skoro povinná akce. Už několik let nám počasí přeje a i letos nespadla ani jediná deštivá kapka a obloha byla povětšinu víkendu bez mráčků i když ráno se louka u chaty bělela ranním mrazíkem. V pátek navečer dorazil k Peťasovi, který měl letos s sebou dceru, nejprve Ukecka se Sylvou a svými kluky, poté Honza Mrkvička s Vencou, Sylvou, Pexesem a synem, dále Waloun s Věrou a synem a Bohoušem a Andrej s Věrou a svými dcerami. Slušná návštěva a největší za poslední tři roky.
Poslední dva roky se jezdí k slanění vlakem a ani letos tomu nebylo jinak i když nešlo o historický parní vlak jako vloni a předloni. Na vlak se jde asi kilometr do zastávky Buková pod Jedlovou, ale jaké bylo naše překvapení když jsme doslova za chatou narazili na úplně novou železniční zastávku Tanvaldský Špičák v které ale nebyl vyvěšen žádný jízdní řád, ale ani cedule, že zastávka je ve výstavbě. Jediný Bohouš šel dál po kolejích do Bukové, kde prý cejtil otevřený kiosek, ale ostatní čekali zde. Konečně se ze zatáčky vyřítil motorový vůz a jaké bylo naše překvapení, když projel kolem nástupiště a pokračoval dále. Strhla se panika a rozhořčený strojvedoucí vykloněný s okénka zabrzdil pár desítek metrů za zastávkou. Začal zběsilý úprk s řevem po kolejovém svršku za vlakem, který ale už začal couvat zpět. Nastala nebezpečná situace, která nakonec dopadla beze ztrát na životech členů našeho, už takhle malého klubu, ale couvající vlak do nezkolaudované stanice je 
rarita, která se nevidí každý den. Jen doufám, že tento dobrý skutek, jako každý, nebude potrestán ze strany modré armády nějakým kázeňským trestem. Jeden můj kamarád, autobusák MHD, kdysi zastavil mezi stanicemi nemohoucímu starému dědečkovi a po jeho děkovacím dopise na DP mu zaměstnavatel odebral za odměnu veškeré prémie. Po přestupech ve Smržovce a v Tanvaldu jsme byli svědkem nevídaného intermezza Ukecky ve vlaku, které bylo ukončeno, bohu dík, výstupem ve Velkých Hamrech. Kdybychom jeli více stanic, tak ten šoumen doslova ožral celý vagón. Ty lidi ve vlaku ze začátku nevěděli, která bije, protože Ukecka s lahví Johnnyho chodce, nenechal nikoho v klidu a budil svým vlezlým chováním veřejné pohoršení. Pár lidí se osmělilo a připili si s ním, ale většina si oddychla až když celý oddíl vypochodoval z vlaku. Další cesta vedla kolem hřiště vzhůru k Šulíkově skále po místní modře značené stezce. Samozřejmě se negativně projevila fyzická kondice několika slabších jedinců, kteří zaostávali za ostatními a ani na skálu nedošli, nebo ji minuli a ani s mapou ji nenašli. Nepomohlo ani navedení pomocí mobilu. Většina lidí si slanila pěknou a místy i převislou skálu u vyhlídky, z které byl pěkný pohled přes údolí na Terezinku (slanění v roce 1995), Muchov (retranslační věž při slanění v roce 2003) a dalekohledem i na loňské slanění nad Smržovkou. Další naše cesta vedla procházkou po modré do Deštné a na trase jsme navštívili občerstvovací stanici ve Světlé (točili Bernard, podávali kafe, pizzu a hrál se kulečník). Jelikož jsme se nechtěli ztratit, tak jsme se všichni (asi 14 zoufalců) zajistili lanem a za vedení Walouna pokračovali dále. Všechno dění bylo zachyceno na fotografický materiál malou Simčou. Potkávající osoby si asi mysleli, že potkali Jedličkův ústav na výletě, ale nám to bylo doslova jedno a došli jsme takhle zafixováni až do Deštné k restauraci, kde jsme objevili u piva ztraceného Andreje s malou. Vlak nám nejel a tak jsme pokračovali v náročné anabázi hore do Albrechtického sedla do Obecní hospody (točili G) a potom 
k pensionu Albrecht (točili pro změnu Staropramen). Další pokračování náročného dne probíhalo už za plné účasti na chatě a skončilo až v neděli. Dopoledne jsme uklidili po sobě chalupu a vydali se na cestu k domovu. Ukecka jel s rodinou hned ráno a v kufru svého Golfa skrýval zrezlý na šroťáku nalezený volant, který mu tam šoupnul nějaký dobrák. Waloun ucucávající nechutné limo odjížděl směrem na Josefáč, Sychrov a Kněžmost a mi ostatní jsme se vydali k Železnému Brodu na Riegrovu cestu k Spálovu. Po romantické procházce údolím Jizery a hřebenové zpáteční cestě s pěknými výhledy jsme po deseti kilometrech skončili v hotelu Pod Spálovem. Poté i naše víkendové putování skončilo a jelo se kolem Sušek, Panťáku a Drábek směr Praha domů.
Venca
