Otztálské Alpy 28.2-7.3. 2003
Fluchtkogel 3500m
Felicie GLXi, Petr,Venca,Martin,Pavel
Letošní zimní akci do velehor plánujeme do oblasti, kterou jsme už jednou navštívili a tím porušujeme zásadu, že budeme v Alpách jezdit vždy na nová místa. Po deseti letech výjezdů do velehor je náš cíl opět v Otztálských Alpách a to skialpinisticky dostupný vrchol Fluchtkogel. V únoru roku 1993 jsme s nedostatečnou výzbrojí a bez horolezeckých zkušeností, ale za příznivých povětrnostních podmínkách dobyli druhý nejvyšší vrchol Rakouska - Wildspitze (po Grossglockneru). Začátek roku věnujeme intenzivnímu shánění vybavení a informací z internetu o skialpinismu. Kupujeme starší lyže se skialpinistickým vázáním (volná stavitelná patka pro stoupání) a stoupací pásy, které se nalepují na skluznici. Největším tahounem v aktivitě je Kamzík, kterého ale před odjezdem přepadá zákeřný vir a tak nakonec odjíždíme bez něj. Na schůzce v pizzerii v Letňanech se dolaďují poslední detaily akce a účast slibuje šest lidí a tak plánujeme dopravu dvěmi auty, což představuje nebývalou sestavu v naši akci do Alp. Plánujeme rozdělení na dvě nezávislé skupiny, jednu s pohybem na lyžích a druhou se sněžnicemi. Krátce nato se můj zdravotní stav zhoršuje a dostávám na týden antibiotika. Posunuji odjezd o týden a z bývalé sestavy už jsme jen do jednoho auta. První polovinu sestavy tvoří zkušená dvojice Petr a Venca a další dvojicí jsou nováčkové ve velehorách Martin a Pavel. Největší starosti se sháněním vybavení mají naši nováčkové, ale nakonec vše dáváme dohromady a můžeme vyrazit.
Za den odjezdu volíme už poněkolikáté pátek odpoledne po práci. Nejprve zajíždím pro kluky do Hloubětína a potom po krátkém bloudění na konci dálnice D8 u Veltrus dojíždíme do Svrkyně, kde už za tmy montujeme na střechu rakev a dvoje lyže. Další cesta po dálnici přes Plzeň k Rozvadovu probíhá klidně a po natankování českého benzínu před hranicí přejíždíme Německo a za Mnichovem u Garmisch-Partenkirchen nenacházíme správný směr, protože nám chybí podrobnější automapa a rozhodujeme se pro cestu přes přechod Scharnitz a krátkou jízdu bez dálniční známky po rakouské dálnici z Insbrucku k odbočce do údolí Otztal. Brzy ráno ještě za tmy dojíždíme do Ventu a parkujeme na parkovišti před hotelem a krátce spíme nepohodlně na sedadlech v autě.
Po rozbřesku začíná převlékání, balení batohů a všeho potřebného na týdenní pobyt nahoře v horách. S Petrem vyrážíme o něco dříve, ale za chvíli se vracím a přeparkovávám auto na jiné parkoviště u lanovky, protože nám domorodci hrozí odtahem. První kilometry vedou po suchém asfaltu uzavřené silnice do usedlosti Rofenhofe. Za ní se poprvé s Pavlem prakticky seznamujeme se skialpinistickými lyžemi a kluci nasazují sněžnice. Jdeme společně údolím k nákladové lanovce, která končí u cíle dnešního dne chaty Vernagthutte ve výšce 2766m a máme ještě všichni dost fyzických sil. Začínáme s těžkými batohy stoupat vzhůru v serpentinách, kde nás předbíhá větší skupina o dost starších skialpinistů. Naše skupina se rozděluje na dvě poloviny, kde pohyb na lyžích je rychlejší k pohybu na sněžnicích. S Pavlem volíme trochu jinou trasu výstupu a před soumrakem dosahujeme zimní winteraum u chaty z kterého k naší radosti odjíždí dolů do Ventu ta skupina alpinistů, která nás předběhla. Nepříjemností je to, že se smráká a že kluci nejsou v dohlednu a nemají stan. Rozhodujeme se čekat a věřit, že kluci to nevzdají a budou pokračovat ve výstupu, nebo přečkají noc někde v záhrabu. Po chvíli vidíme světlo naproti v hřebenu přes údolí a odpovídáme. To už mají potíže a jejich signalizace značí nouzové signály o pomoc, které bohužel přehlížím. Světlo značící jejich pomalý postup k nám se přibližuje a tak vaříme čaj a čekáme na jejich příchod. Před půlnocí přichází unavený Petr nalehko s tím, že Martin má potíže a je pod posledním stoupáním k chatě. Rychle se oblékáme a vyrážíme na noční záchrannou akci. Pavel si obléká lyže a rychle sjíždí k Martinovi, Venca si půjčuje Petrovi sněžnice a schází dolů. Zjišťujeme jak na tom jsme a pomáháme Martinovi při cestě vzhůru, ale svah je dost příkrý a přestávky čím dál delší. Pavel odnáší těžký batoh nahoru a Martin překonává s naší pomocí poslední výškový metry k chatě. Je už neděle a všichni společně dorážíme do bezpečí, ale Martinův stav se zdá být dost vážný a na chatu přichází doslova vyřízený a neschopný pohybu. To nám to hezky začíná!!!
Před nedělním polednem se budím e v chladném winteraumu, ale v příjemně vyhřátých spacácích a zjišťujeme ztráty z náročného výstupu. Pro zajímavost letní průvodce udává tříhodinový výstup z Ventu s převýšením 870 metrů. Už poněkolikáté se prakticky přesvědčujeme, že v zimních podmínkách a s plnými batohy je náš koeficient času - krát 3 a pro sněžnice krát 4. Všichni se cítíme včetně Martina relativně dobře a věnujeme se dopravení včera zanechaného batohu z hřebenu na chatu. Počasí je pěkné a tak pilně natáčím okolí chaty Vernagthutte a Petr s Pavlem vláčí těžký batoh nahoru na chatu. Odpoledne na chatu přichází dva domorodci na lyžích s dvěma německými vlčáky z kterých jde strach. Kontrolují winteraum, doplňují zásoby dřeva a snaží se s námi komunikovat německy. Nejsme zapsáni v knize příchodů, nemáme zaplaceno a tak děláme, že německy nerozumíme ani slovo i když je to skoro pravda. Po odpočinku vyplněném sluněním před chatou nás k naší radosti opouštějí a sjíždí dolů k civilizaci. Večer roztápíme kamna i když nám to s pomocí nehořlavých časopisů trvá neskutečně dlouho a začínají kulinářské hody. Zjišťujeme zásoby potravin, které jsme až sem pracně vytáhly a třeba takové kuře na paprice máme asi načtyřikrát. Vaříme pochutiny, doplňujeme potřebné tekutiny a jíme a jíme.
V pondělí ráno drobně sněží a situace vypadá na zásadní změnu v počasí. Máme v plánu výstup na Fluchtkogel do výšky 3500 metrů v trojici Petr se sněžnicemi a Pavel s Vencou na skialpech. Ranní stávání nám moc nejde a celý pobyt zde nahoře nejsme schopni to zlepšit, ale postup při špatné viditelnosti nám překvapivě rychle ubíhá. Ledovec Guslarferner je bez trhlin s příjemným sklonem a i sedlo Oberes-Guslarjoch v 3360 metrech zůstává rychle za námi. Svah je dále více příkřejší, ale po výstupu v serpentinách se zdá být stále bezpečný a nebezpečí lavin se zdá být minimální. Nebezpečí hrozí spíše z malé viditelnosti a možnosti pádu z převěje, která ohraničuje vrcholovou hranu Fluchtkogelu. Sundáváme lyže, batohy a děláme vrcholové foto s plechovkovým pivem v ruce. Po chvíli zjišťujeme, že před námi se ještě zvedá sněhová převěj a mi nejsme zřejmě na vrcholu. Stoupáme vzhůru a po pár výškových metrech jsme opět na rovině, která se zdá být vrcholem. Konečně. Počasí se nelepší a tak se vydáváme zpět dolů. Sjezdy vzhledem k mým neskialpinistickým botám nejsou moji silnou stránkou a tak pomalu v mírných traversech sjíždím do sedla a dolů na ledovec. Pavel jako lepší lyžař je už daleko před námi a Petr se na sněžnicích drží na dohled za mnou. Po příchodu na chatu, kde odpočíval Martin se zase odehrává stale stejný scénář. Nejdříve se sundá vše přebytečné ze sebe, vaří se stále čaj či podobné tekutiny a hlavně vymýšlí co zakousnout a pak se to realizuje. Zajímavostí zde na chatě je automatické zapínání jednoho světla nad dveřmi přibližně v půl sedmé večer. Chodíme spát relativně brzy, ale na našem vstávání se to neprojevuje.
Další den se probouzíme do krásného slunečného dne a za cíl volíme 3073 metrů vysoký vrchol Vord. Guslar-Sp viditelný od chaty naproti v hřebenu. Stoupáme v sestavě odpočatý Martin na sněžnicích a Venca s Pavlem na lyžích. Za necelé tři hodiny už vychutnáváme u vrcholového kříže překrásný panoramatický rozhled po okolí. Dole pod námi vidíme Vent, na severu zde v okolí nejvyšší vrchol Wildspitze dále včera zdolaný Fluchtkogel a na jihu rakousko-italskou hranici s hlavním alpským hřebenem. Mladíci spřádají další pokračování hřebenem, ale včas jim to rozmlouvám a oni od úmyslu zažít něco dobrodružného upouštějí. Sestupujeme krátce z vrcholu a vychutnáváme nádherný sjezd táhlým severním úbočím. Zvláště Martinova jízda na krátkých bigfotech působí fotogenicky a před jeho lyžařským umem dodatečně smekám. Před chatou na nás čeká fotografující Petr a trojice německých skialpinistů, která dělala přechod z Brandenburger-hutte k nám na Vernagthutte. Jeden z dvojice mužů asi pod dojmem našeho sjezdu a překrásných stop od lyží v sluncem zalitém protisvahu stoupá v našich stopách vzhůru k vrcholu. Uvolňujeme vedlejší místnůstku pro příchozí, kteří v ní večeří na talířích příbory, přespávají a hned ráno se s námi loučí a sjíždí do Ventu.
Ve středu vyrážíme poprvé kompletní ve čtveřici, ale po krátkém postupu se rozdělujeme a po dvojicích jdeme každý za jiným cílem. Martin s Pavlem hledají adrenalinové potěšení strmým výstupem pomocí cepínu a v mačkách na blízký Hintergrasl-Sp. s výškou 3325m. Venca s Petrem volí klidnější cestu přes velký ledovec Vernagtferner kolem meteorologické stanice vzhůru na hřeben mezi Schwarzwand-Sp. a Hochvernagt-Sp. Jak nabíráme výšku otvírají se nám nové pohledy na Wildspitz, vidíme na ostrém hřebínku i vzdálenou Brandenburger-hutte a nahoře pod sebou ledovec Gepatschferner klesající z úbočí mohutného Weisseespitze. Výhled na jih daleko do Itálie na Dolomity a na východ do Švýcarska je odměnou za dlouhý a namáhavý výstup. Petrův výškoměr ukazuje nad 3500m i když teoreticky podle mapy bychom měli být níže. Filmuji panoramata a i když fouká silný a studený vítr a čas je proti nám, vychutnávám podle mne tady vrchol našeho snažení v Alpách. Zpáteční cesta je převážně nenáročný sjezd po ledovci. Na chatu docházíme společně s mladýma, kteří jsou plni dojmů se svého horolezeckého výkonu i když vrcholu nakonec nedosahují. Večer probíráme plány na nadcházející dny a vzhledem k mé účasti na sobotní Valné hromadě ČHS prosazuji čtvrteční odjezd domů.
Čtvrteční dopoledne podniká ještě Petr rychlý sólový atak na vrchol Vord.-Guslar-Sp. a mi se připravujeme na opuštění chaty a na cestu dolů do Ventu. Počasí se zhoršuje a krátce po poledni po pěti příjemných nocích zde na chatě sestupujeme k autu. Nacházíme ho na parkovišti, ale odmítá nastartování, jako kdyby někdo ukrad akumulátor a tak po neúspěšném pokusu roztlačení po zledovatělém parkovišti použijeme startovací kabely ochotného Belgičana. Po sjezdu do údolí Innu najíždíme opět bez dálniční známky na dálnici a před Insbruckem prudce stoupáme na německou hranici. Krátce zastavujeme u benzínového čerpadla (německý benzín je dražší), kde doplňujeme zásoby paliva a potřebných tekutin a v dešti, který nás bude provázet většinu cesty jedeme domů. Po půlnoci dojíždíme do Svrkyně, kde nás opouští Petr a míříme na Prahu, kde v Dejvicích ještě vyměňujeme píchlou pneumatiku.
Nyní ještě krátce z mého pohledu shrnu naší zimní akci do Alp. Nástup z Ventu s těžkými batohy byl rychlejší na lyžích než se sněžnicemi, ale stejně namáhavý jako jiné roky. Celkově šlo převážně o vysokohorskou skialpinistickou turistiku a vytýčeného cíle našeho snažení tj. vrcholu Fluchtkogelu bylo dosaženo i když počasí při výstupu zrovna ideální nebylo. Celkově podmínky pro zimní výstupy byly dobré, nebezpečí lavin minimální, množství a kvalita sněhu pro skialpinismus vyhovující a počasí až na pondělí skoro ideální. Zimní winteraum nám poskytl dobré přespání i když už jsme navštívili čistší chaty a tak jediným nedostatkem bylo málo dříví na topení a slabší kvalita kamen. Charakter letošní akce dokresluje fakt, že jsme nepoužili stan, lano, sedák a já ani mačky. Jelikož v této sestavě jedeme do hor poprvé, tak dochází k logickým nesehranostem v týmu. Příkladem je naše pozdní vstávání a rozdělení na skupiny, kdy každá si zvolila svůj individuální cíl výstupu.
Venca
