Na kolo jsem zvyklá už od malinka. Můj taťka se mnou hodně jezdil a občas mě vzal na takové výlety, že na něj mamka nadává až dodneška. Jelikož jsme bydleli na vesnici bylo kolo mým hlavním dopravním prostředkem do školy, proto dnes není pro mě cyklistika sport, ale nejlepší možnost dopravy na krátké a střední vzdálenosti.

    Před rokem, na podzim jsem se rozhodla, že začnu na kole jezdit i do práce. Původně se mi nechtělo, protože jsem se v Praze mezi auty bála, ale brzy jsem si zvykla a trpěla jsem i to, že v tom městském nepořádku jsem obden píchla duši. Pak jsem ale zainvestovala do nových plášťů a problém byl vyřešen. Občas jsem po práci vyrážela poznávat jižní okraj Prahy, občas jsem vyrazila navštívit rodiče do Polabí nebo se podívat na naší chaloupku v Krkonoších.

    Pak jsem se Pinďou a Pexesem bavila o kole a oni mi říkali, že pravidelně jezdí na Krále Šumavy a přesvědčili mě, ať to letos zkusím s nimi. Problém byl, že jsem byla vždy zvyklá jezdit spíše po silnicích a po tom, co mě Pexeso vytáhl na Cukrák do terénu a říkal, že na Králi Šumavy je to o kapku horší, tak jsem dostala strach.

No ale co, zkusit se má všechno, říkala jsem si. Jde přeci jen o to, abych to ujela. Přihlásila jsem se na nejdelší trať, protože jsem věděla, že dlouhé jízdy na kole mi nevadí. No a táhnout se takovou dálku, abych se pak snížila k tomu tam jet nějakou střední trať, mi přišlo zbytečné. Jen jsem se bála toho, že to bude náročné, protože vůbec nejsem technický jezdec. No a když od úterý odpoledne začalo poměrně vydatně pršet, věděla jsem, že to bude pěknej nářez. Seděla jsem doma a začala polemizovat nad tím, že ty mé super hladké silniční pláště nebudou do toho bahna to pravé. Ale pak jsem si prostě řekla, že oblečení a vybavení cyklistu nedělají a že to musím zvládnout.

    Čím více se blížila doba startu závodu, tím více jsem byla nervózní. Ráno, když jsme jeli na klatovské náměstí, tak se mnou Pinďa domlouval taktiku, což mě docela rozptýlilo, protože jsem si úplně představovala, jak spolu do toho šlápnem a všechny předjedem. Ale realita byla jiná. Před startovní čarou jsme se vmísili do davu cyklistických nadšenců a na povel jsme vyrazili, no chvíli jsme stáli, než se ten dav dal do pohybu. Jakmile se to trochu protrhalo, vyrazili jsme dopředu. Ještě když jsme odbočili na polní cestu, jsem si říkala, že to bude v pohodě, ale pak … pak už bylo jen bahno. Ještě jsme neujeli ani 10 km a už jsem byla zoufalá. Polovinu cesty jsem tahala kolo za sebou a mé nohy se brodily až po kotníky v bahně, pak když už se dalo nasednout na kolo, tak jsem po chvíli smýkla a už jsem ležela levým bokem v obrovitánské louži. Tak jsem se začala smát, jak to tady stojí zaprd. Když jsme v první vesnici narazili na zpevněnou cestu, tak jsem šlápla do pedálů a v tu ránu jsem měla všechen ten sajrajt z kola v obličeji a v očích, nenechala jsem se odradit a jela jsem poslepu dál. Než jsem si to vynípala, tak už jsme jeli zase nějakou lesní cestou do kopce, která byla úplně rozsypaná, takže jsem zase slejzala z kola.

První dvě občerstvovačky jsem vynechala, protože to byla jediná místa, kde se dalo chvíli jet, tak se mi nechtělo zastavovat. Největší spásou pro mě byly brody, kde jsem si umyla nohy a přehazovačku od bahna, takže pak když jsem zase nasedla na kolo, tak jsem se nacvakla alespoň do levého nášlapu a mohla jsem přehodit o jedno kolečko na lehčí převod – vrchol luxusu. To mi na chvíli spravilo náladu, ale jen do té doby než jsem zase tlačila kolo nějakou rozbitou cestou, kde jsem si uvědomila, že už asi ani nestihnu tu kvalifikaci. Největší krize přišla při sjezdu po kamenech a kořenech, kde jsem přelítla přes řidítka. Naštvalo mě, že musím chodit pěšky do kopce i z kopce a začala jsem brečet. Tak jsem chvíli vedla kolo a pak jsem si řekla, že do toho cíle dorazím i kdybych to měla jít celé pěšky. Posledních čtyřicet kilometrů jsem už potkávala ty samé lidi. Do kopce  jsem je vždycky předjela, ale při sjezdu mi to zase nandali. Pak mi jeden kluk řekl, že mě obdivuje, že jsem se vydala na tenhle závod, tak mi stouplo trochu sebevědomí a zase jsem do toho šlápla. Ke konci byl už trošku lepší terén a taky se projevila moje vytrvalost, takže jsem předjela i pár lidí. Člověk také časem otupí a už ho jen tak nějaká louže nerozhází. Už jsem zase měla dobrou náladu, cíl se blížil. Dokonce jsem se na časovce dozvěděla, že jsem třináctá žena, tak mi to udělalo radost. Při výšlapu na Bítov jsem si povídala zase s nějakým klukem, předjeli jsme dokonce nějakou paní. Při sjezdu jsem opět jela sama. No a pak jsem po nějakém čase dorazila někam na okraj Klatov, kde mi jedna slečna řekla, že do cíle to je už jen jeden kilometr a že už je to jen po asfaltu. V tu ránu jsem do toho šlápla, zbývalo asi sedm minut do šesté hodiny. Když jsem projela cílem a uviděla Pinďu s Evou, tak jsem se dojetím rozbrečela. Chlapi co přijížděli za mnou mě chválili, že jsem dobrá. Pak jsem dostala ještě telefonickou pochvalu od Jardy, který mi řekl, že jsem devátá ve své kategorii. No a potom jsem se jen spokojeně usmívala, už jsem zapomněla na všechny strasti. Měla jsem radost, že jsem to dokázala a že jsem nezklamala ty co mi fandili.

Takže na závěr chci poděkovat těm co mi drželi palce a věřili mi, že to dokážu.

                                                                                                                                              Milli