Jdi na obsah Jdi na menu

Hohen Taury 24.2.-3.3. 1995

Grosswenediger 3674m

Škoda1500,Kamzík,Milan,Tomáš,Petr,Venca

                    Cílem zimní akce roku 1995 je Grosswenediger, vysoký 3674 metrů a vzdálený asi deset ki­lometrů od italské hranice v pohoří Velké Taury stranou od turistického ruchu. Neda­leko už se pohyboval Tomáš s Arnoldem, ale jinak je tato část Alp pro nás neznámá. Máme jeden krátký článek o výstupu přes Českou chatu, mapu v měřítku 1:50000 a nové auto, které nás doufám spolehlivě doveze k našemu cíly. V úvahu přicházejí dvě přístupové cesty. Ta od se­veru je údolím, které bude v tuto dobu pod sněhem, takže by byly nutné běžky nebo z vý­chodu po průjezdu pětikilometrovým tunelem a delší cestou údolím. Rozhodujeme se, že běžky s tři­cetikilogramovým batohem je něco s čím nemáme zkušenosti a tak volíme cestu tu­nelem. Zjišťujeme, že cena za průjezd v roce 1989 byla 180 šilinků a tak při menší inflaci v Rakousku počítáme  s 200 šilinkama. Nové auto ze zahraničí (výrobcem jsou trnavské auto­mobilové závody) značky Škoda 1500 je vylepšená verze námi nechvalně známé dvanácet­trojky. V pětimístné verzi nabízíme místo Arnoldovi, ale nejdůležitější věc zimní výstroje to je dobré boty mu stále chybí a tak oslovujeme Milana,  který už s námi zažil loňský pokus o Ortler. Termín mu nevyhovuje a tak odjezd o týden posunujeme samozřejmě s výjezdem v pá­tek navečer a návratem za týden v sobotu. Pár dnů před odjezdem přináším k Tomášovi na Prosek těžší věci z matroše, abych ten svůj derner v pátek vůbec uzvedl. Zbraně do ledu si už klasicky půjčuji od Jardy, který svůj návrat k horolezectví odkládá kvůli  důležitým rodinným záležitostem. Šrouby do ledu od Andreje mám půjčeny už asi třetí zimu. Poslední středu před odjezdem postihuje Kamzíka bolest zubů provázená teplotou a tak odjezd je ohrožen. Pří­prava ale pokračuje dál a tak po nákupech a vyřízení pojištění přichází odjezdový pátek. Sraz je naplánován na sedmou. S Kamzíkem přicházíme přesně, po chvíli Milan, ale kluci s autem přijíždějí z Svrkyně se zpožděním. Nemohli otevřít zadní dveře. Ba­líme poslední věci do za­vazadlového prostoru a po osmé hodině, už za tmy vyjíždíme z Prahy na jih přes Tábor, Če­ské Budějovice, kde tankujeme plnou nádrž a dva dvacetilitrové ka­nystry k Dolnímu Dvořišti. Pokračujeme celou noc v jízdě a ráno odbočujeme u Mittersilu na horskou silnici k našemu tu­nelu. Ještě se musím vrátit k něčemu, co mi v přípravě zabralo nejvíce času, ale potom jsem to ani moc nevyužil. Přišel s tím Kamzík, že našel u nich u kon­tejneru opuštěné dětské ly­žičky, které upravil na svoji nohu. Zkrátka malé lyže pro sjezd po ledovci či pro výstup po sněhu. Tomáš s Petrem upravují také malé lyže a mně nezbývá, než se přizpůsobit, protože co kdyby to fungovalo a osvědčilo se to. Jediný Milan o tom neví a když nás v pátek s tím vidí, tak to na jeho tváři vyvolá úsměv. Já upravuji dětské lyže(80cm) s bačkůrkovým vázáním po­mocí řemínků na mé jedenáctky boty. Váží celý kilogram a když je připevním z boku na zaba­lený batoh, tak se váha zastaví na rysce 121kg, takže batoh váží 32kg. No hrůza!!!

                 Přijíždíme k tunelu a k našemu překvapení zjišťujeme, že jsou turnikety opuštěné a tak v pohodě projíždíme tunelem, ale při výjezdu z něho nás zastavuje závora s výběrčí bud­kou, kde nás kasírujou o 110 šilinků. Je to za námi, když odbočujeme na zasněženou silničku, která nás dovede k opuštěnému parkovišti. Vybalujeme bágly a nasazujeme rychlé tempo po­chodu údolím směrem na západ. Jdeme po loukách k závěru údolí, které se zvedá a je pokryto jehličnatým lesem. Nenacházíme cestu a tak improvizujeme ve svahu po pás ve sněhu se strašně těžkými batohy a nadáváme, jak to nepříjemně začíná. Po vyčerpávajícím stoupání vzhůru lesem narážíme na cestu a ta nás dovede k opuštěné osadě, kde krátce odpo­číváme. Časově jsme na tom dobře, a tak pokračujeme hlubokým údolím kolem horské kap­ličky do další osady. Tady dnešní cestu končíme a přespáváme ve sklepní místnosti akorát pro pět osob. Trošku nám dalo práci vniknout dovnitř, ale cepínu neodolal ani ten velký hřebík co za­jišťoval petlici. Jsme v sedmnáctistech metrech a Tomáš s Petrem jdou spát, ale já, Kamzík a Milan zkoušíme své umění na ledopádu kousek od osady. Kamzík zajišťuje začátek ledo­pádu šrouby a já už lezu s horním jištěním. Naše počínání dokumentuje ze spodu Milan. Ne­mám žádné zkušenosti z ledů, ale je to o něčem jiném, než klasické lezení po skále. Důležitý je si věřit a hlavně mít dobré zbraně do ledu.

                          Noc proběhla v pohodě a ráno pokračujeme údolím až k začátku nákladové lanovky, kde zvažujeme další postup. Údolí končí a mi překračujeme polozamrznutou  říčku, protože nejdeme přímo po letní cestě, ale volíme delší trasu vlevo hřebenem, kde nebezpečí pádu lavin je menší. Je to nejnamáhavější úsek výstupu, kdy se boříme po kolena a někde i po pás, ale když vidíme v mlze nad námi siluetu Staré české chaty, tak máme vyhráno. Počasí se kazí, začíná drobně sněžit a smrákat se. Winteraum je umístěn v zasněžené chatce, která je v prudkém svahu několik metrů od Staré české. Hned začínáme topit v kamnech, ale jelikož se v nich patrně dlouho netopilo, tak kouří dovnitř místnosti a mi se dusíme. Rozebíráme roury a čistíme je. Konečně se kamna umoudřují a po intenzivním vyvětrání se teplota v místnosti zvedá. Vaříme jídlo, sušíme promočené věci a ke spánku se všichni ukládáme na palandu, kam příjemně sálá teplo od kamen.

                          Ráno není dobré počasí, stopy po včerejšku zmizely, ale přesto vyrážíme na Novou českou chatu, která je třista výškových metrů nad námi a v létě hodinu vzdálena. Cestu nenacházíme přímo a tak nám to trvá při pravidelných střídáních ve stopě, poctivé čtyři ho­diny. V půli cesty mně potkává nepříjemnost s teleskopickou hůlkou, která nejde zafixovat ve zvolené výšce a sjíždí dolů. Docházíme k chatě o které se v průvodci píše, že má zimní pro­story, ale dveře nejdou otevřít. Naštěstí jsou jenom  náležitě přimrzlé a tak už druhou noc spíme v teple na chatě. Kamna zde jsou umístěna v chodbě, která odděluje dvě místnosti. V

jedné máme batohy a matroš a v druhé ložnici společně s obývacím pokojem. Kamzík se vzorně stará o kamna a tak teplota v místnosti v úrovni hlavy je tak asi 15C, kdežto u podlahy stěží 4C, zato v chodbičce kolem 25C. Před námi zde pobývali určitě Maďaři, protože všechny zásoby tady jsou maďarské provenience a tak koštujeme asi deset dní prošlý uherský salám. Dále zkoušíme japonskou instantní polévku, která však ani zdaleka nedosahuje chu­ťové kva­lity ostrých polévek "jum-jum", kterých má Tomáš kolem patnácti. Jídla máme hodně a tak si vybíráme a hrách a ovesné vločky zůstávají hluboko v batohu. Petr dokonce sebou vláčí tři konzervy a tak jídlo a ubytování je zde na úrovni. Jediné co schází je lepší počasí, protože každý den sněží a vane nepříjemný vítr. Grosswenediger je odsud dost daleko a to co bylo včera vidět, byl jen jeden z mnoha vrcholů v hřebeni.

                               Ráno se nám nechce vstávat kvůli počasí, ale v půl desáté stejně vyrážíme nahoru k ledovci i když viditelnost je špatná, postup pomalý a tak jenom zkoušíme dosáhnout skalnatý hřebínek, který se táhne vpravo od nás a končí ve výšce třitisíce metrů a začíná za ním ledovec. Všechno se rychle mění, viditelnost se zvětšuje a začíná místy prosvítat slunce, které nám dává naději na postup vzhůru. Při nasazování maček se mi natahuje kovová přezka a jen díky Tomášovi, který má náhradní popruh mohu pokračovat dál. Dnes jdeme už s leh­kými batohy, takže nám to stoupá lépe i když je to pořád do kopce. Necháváme mačky na sobě i když dál se jedná o postup na sněhu. První prošlapává stopu a má to nejtěžší,protože se pro­padává i po pás a nikdo mu nepomůže. To se potom pozná fyzička každého z nás v praxi. Já osobně nic moc! Svaly se neozývají, ale s dýcháním mám už své obligátní potíže. Pokraču­jeme už za pěkného počasí a v pět hodin dosahujeme sedla pod Grosswenedigerem. Na vr­chol jsou to asi dvě hodiny, ale jelikož jsme vyrazili ráno pozdě, tak bychom sestup za světla ne­zvládli. Vracíme se k chatě a to co nám trvalo nahoru šest hodin stíháme za hodinu. Doka­zu­jeme si, že vrchol při optimálním počasí a pohodě je dosažitelný! Plánujeme už při večeři zí­třejší pokus o zdolání vrcholu a připravujeme se, abychom ráno ušetřili čas a vyrazili brzy.

                            Ráno nás budí budík a počasí je špičkové. Cesta je místy už zase zafoukaná novým sněhem, ale víme co nás čeká a horší než včera to být nemůže. V poledne jsme v sedle a pak přichází úsek přes trhliny, kde se na chvíli navazujeme a jdeme ve smyčkách, ale po zdo­lání trhlin jde každý sám za sebe. Začíná nepříjemně fučet, ale vrchol s křížem se blíží a po odjištění ostrého vrcholového hřebenu jsme na Grosswenedigeru. Prostoru kolem kříže moc není, fouká ostře z Itálie, viditelnost na všechny strany perfektní a tak odhadujeme jména vý­razných vrcholů po okolí. Rozpoznáváme Grossglockner, Sonblick, Marmoládu... Vidíme

údolí, kterým jsme postupovali od auta a naše první spaní v opuštěné osadě. Natáčíme pano­rama na video a děláme vrcholové fotky s pivní plechovkou, což je naše novinka a je zají­mavé, že teplota je na omrzliny, ale pivo v plechovce je napěněný jak při letních pařácích. Po loňském neúspěchu vychutnáváme ten správný pocit z dobytí vrcholu. Povedlo se! Dolů to jde jak po másle a za chvíli jsme na chatě a řádně to oslavujeme, jak jinak než zbytkem alko­holu co nám ještě zbyl a hlavně jídlem, kterého máme dost a já ho potáhnu zase domů. Jdeme spát později než jindy.

                   Ráno v devět vyrážíme dolů a v tempu dosahujeme Starou českou, kde bereme naše zbytky a pokračujeme přímo letní cesto do údolí. Za pět hodin dorážíme s Kamzíkem první k autu a čekáme na kluky, kteří zkouší svoje lyže. Na parkovišti je už dost aut a samo­zřejmě zde budíme svoji přítomností více pozornosti. Petr otevírá auto, kde nás čeká zaslou­žené pivko. Vaříme polévku a je to za námi. Projíždíme tunelem a pokračujeme na Salzburg, kde chceme navštívit obchod s horolezeckým materiálem. Tam prožíváme zajímavé chvilky při jeho hle­dání.Vjíždíme do města z dálnice dost nešťastně a bloudíme. Nakonec se ptáme na cestu u benzínového čerpadla. Zrovna před námi se na stejný obchod ptá němec, který má ale trošku silnější vozidlo než máme mi. Čerpadlář nám sděluje, ať se ho držíme a on nás tam dovede. Nastává honička za černým fordem po Salcburku, kdy  bloudíme stejně jako ten ně­mec! Ně­kolikrát porušujeme pravidla silničního provozu, ale podaří se nám ho dostihnout a sdělit mu náš společný cíl. Vyjíždíme společně a obchod nacházíme na jižním okraji města, ale po zhlédnutí jeho prostorů zjišťujeme, že to už máme doma taky a hlavně mnohem levněji. Opouštíme město, najíždíme na dálnici a míříme domů a jedinou zastávku konáme za účelem jídla. Na parkovišti vaříme v ešusu najednou šestnáct vajec.

                         Na rakouských hranicích chtějí otevřít náš zavazadlový prostor. Vybírají si Milanův batoh, ale včas si to celník rozmýšlí, protože ví co by asi viděl. U našich to probíhá podle našich představ a tak rychle uháníme za pořádným českým jídlem do nějaké hospody. Za Kaplicemi odbočujeme na Velešín, kam dorážíme ve třičtvrtě na deset. Uvidíme jak nás přivítají? Jsme příjemně překvapeni obsluhou, která nám dává jídlo i na objednávku a mi po pozdní večeři můžeme spokojeně vyrazit směrem na Prahu. Přijíždíme po půlnoci a tak nás Petr rozváží až domů do Letňan.

                              Letošní zimní akce do Alp byla po všech stránkách povedená a tak jsem zvědavý kam nahlédneme příště.

                                                                                                                                                                              Venca

Home