Dachstein 24.10-27.10. 1997
Dachstein 2995m
Felicie GLXi,Petr,Eva,Venca
V letošním roce bouráme naše alpské zvyklosti v pořádání výprav a vyjíždíme na podzim do Rakouska na Dachstein, který už jsem jednou zkoušel zdolat s výpravou lidí, ale skončili jsme na horním gossauském jezeře v záplavě sněhu. Bylo to před pěti lety v květnu 92. Termín jsme letos zvolili až na konec října vzhledem k státnímu svátku, který natáhl víkend o dva dni volna a nám všem vyhovoval. Před odjezdem jsme se sešli krátce u Arnolda a dohodli termín odjezdu a způsob dopravy. Naše sestava se potom zmenšila o Arnolda, který podlehl zrádné chorobě a náš odjezd do Alp byl nejistý. Petrovo auto s kterým se počítalo na cestu vykazovalo zvýšenou spotřebu a čerstvě spravovaný chladič nebudil důvěru a proto přišla na řadu moje nedávno zajetá felicie. Ve třech lidech jsem si na cestu troufl a tak začala obíhačka všech náležitostí pro cestu. Z ostatním matrošem jsem neměl mnoho problémů, protože vše už vlastním a tak jedině jsem si půjčoval lehký kompaktní foťák od Pentaxe. Petr zajistil týdenní známku na rakouské dálnice a já zelenou kartu a mohlo se vyrazit do Alp.
Vyjíždělo se z Letňan v pátek kolem osmnácté hodiny. Provoz na průmyslovém okruhu byl značný, dálnice z Prahy přetížená a ke všemu za Voticemi diky havárii jsme hodinu čekali ve šňůře aut. V Dolním Dvořišti jsme dotankovali plnou nádrž naturálu a už bez těžkostí překročili hranice a v noci pokračovali v cestě směrem na Linec. Na horní parkoviště u spodního gossauského jezera jsme dorazili po jedné hodině po půlnoci. Pohled na zataženou oblohu nám nedával šanci na rychlý pochod při měsíčku k hornímu jezeru, jak jsme plánovali. Tak jsme zkoušeli se trochu prospat, ale mně osobně se to moc nedařilo. Na celém parkovišti parkovalo jen pár vozidel. Za chvíli vedle nás zaparkovalo další vozidlo z Čech, ale po pozdravení s námi odjelo neznámo kamsi pryč. Po páté hodině, kdy už nám začínala být zima ve voze jsme se rozhodli to zabalit a připravit se na pochod nahoru. Začalo velké přebalování se při svitu čelovek a diskuse v čem stoupat. Jediný Petr zvolil na cestu hned od spodu svoje Scarpi, kdežto já s Evou jsme zvolili lehkou obuv a plastiky nesli v báglech. Počasí se začalo zlepšovat a místama nám na cestu svítil i měsíc a tak jsme rychle zdolali cestu na horní jezero. Tam už se úplně rozednilo a nám začala únavná cesta vzhůru prahem k bývalé chatě z které zbyly už jen obvodové kameny. Cestu vzhůru lemovalo množství stromů, které měly charakteristickou barvu podzimu a tak nám v lehké obuvi přibývaly metry na naše poměry nebývale rychle i když batohy měli hodně přes dvacet kilogramů. Nad prahem už byla pouze kleč a i ta po chvíli pochodu zmizela a zůstaly pouze šedé skály a naše cesta, kterou už pokrýval místy i sníh. Počasí se vybralo a začalo svítit slunce a mraky zahalovaly už jen nejvyšší vrcholky kolem Dachsteinu. K chatě Adamekhutte, která nedávno prošla velkou opravou a vypadá nově, jsme dorazili před polednem těsně před výpravou pěti Čechů, kteří tak jako mi měli chuť vystoupit na Dachstein. Jako první příchozí na chatě jsme obsadili předsíň o ploše asi pět metrů čtverečních, tak akorát na naše tři karimatky a náš matroš. Začali jsme se zabydlovat a vařit sobotní oběd. Naši kolegové horolezci se také posilnili a k našemu překvapení se vydali na ledovec a vzhůru na vrchol. Stoupalo jim to bez batohů solidně a po chvíli už se nacházeli na prvním výšvihu ledovce, ale časově na tom moc nadějně nebyli a tak šanci na vrchol jsme jim moc nedával. Z našeho hlediska nám vyšlapali cestu po ledovci mezi trhlinami do sedla a tak naše vyhlídka na zdolání vrcholu Dachsteinu náležitě vzrostla. Jenže v neděli ráno bylo vše jinak a po výhledu oknem jsme zjistili, že venku sněží, fouká ostrý vítr a viditelnost je stěží na třicet metrů. Odpoledne jsme zkusili výstup na ledovec, ale viditelnost se ještě zhoršila a tak jsme to po pár výškových metrech vzdali. Orientace mezi trhlinami byla nulová a nebezpečí, že do něčeho spadneme dost velká a tak zvítězil zdravý rozum i když nás to dost štvalo a včera večer to vypadalo, že na vrchol vyběhneme a dáme si i něco dalšího. Znovu došlo na tvrzení, že v horách opravdu člověk nemůže předem říct co bude za chvíli a nás to potkalo v nejnevhodnější dobu. Stačil jeden den solidního počasí a měli jsme vyhráno a už jsme sem nemuseli, ale takhle to vypadá na náš další pytel a další návrat k Dachsteinu. U mně to už bude pokus číslo tři. V pondělí ráno byla ještě šance, ale po pohledu ven jsme mohli pomýšlet pouze na sestup dolů. Zabalili jsme matroš a opustili Adámek a po dvou hodinách sestupu jsme dorazili na horní jezero. Byl to solidní výkon sestoupit přes tisíc metrů ve sněhu, větru a při špatné viditelnosti, kdy značky na skaliskách už jsme spíš předvídali než viděli. Na jezeře se mraky pomalu začaly trhat a po menším gáblíku jsem šel obhlídnout okolí jezera. Na břehu jsem objevil loďku a bylo mi jasné, že nás čeká perfektní zážitek z vyjížďky po jezeře. Stačilo vyjít vodu a sehnat vesla a šlo se na vodu. Petr už žhavil kameru a já s Evou se naloďoval na loď. Potom jsme přibrali i Petra a vyrazili na okružní plavbu po jezeře. Byl to zážitek a nestálo nás to ani šilink. Cesta k parkovišti nám už uběhla v pohodě. Čekalo nás obligátní pivo, suché oblečení a v pět hodin už jsme spěchali vstříc naší domovině.
Cesta ubíhala do Prahy bez problémů a po desáté večer jsme si už prohlíželi video ve Svrkyni. Po zhodnocení akce, kdy v sobotu bylo příjemné podzimní počasí a v neděli ráno začala opravdová zima se vším všudy, lze říci, že podzimní termín je výhodnější než jarní. Chce to jen vyjet o pár týdnů dříve.
Venca
